Už v tom nejsem sama, říká první dáma české violy Jitka Hosprová

Nevyjevilo se v těchto dnech i to, jak moc kulturu potřebujeme, jak nám živá vystoupení a představení chybějí?

Ano, vyjevilo. Kultura je od běžného života neoddělitelná, je to známka jakéhosi lidství. Dlouho jsem si říkala, že mi hudba nechybí, protože s manželem jsme doma cvičili i hráli. Ale to, co nám schází, je kontakt s publikem. Největší radost v poslední době mi udělalo, když jsem se dozvěděla, že už se zase chystají koncerty. Když se totiž nemůžete o to, co děláte, podělit, nastává pocit prázdnoty. Na koncertech nejen že hudbu intenzivněji prožíváte, ale sdílíte ten zážitek s druhými lidmi. A to je ta přidaná hodnota.

Zmínila jste, že už zase chystáte koncerty. Kde?

Budou to koncerty v rámci mého cyklu Procházky uměním, jejichž letní část začala v červnu koncertem v Plasích na severním Plzeňsku a bude pokračovat v Plzni, Lukové, Březíně, Dolní Bělé a Manětíně. Letní Procházky 8. ročníku jsem přizpůsobila současným podmínkám, protože jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli budou s malým či početnějším publikem. Budou tedy streamované, což považuji za výhodu i ze širšího hlediska. Publikum v západních Čechách je velmi aktivní, má velký zájem o koncerty a my máme již léta problémy s kapacitou kostelíků i větších kostelů a klášterů. Přenosy tak můžeme potěšit nejen naše posluchače, ale i publikum z celého světa a podělit se o to, jakou máme krásnou zemi s uměleckými skvosty. Navíc můžeme toto cestou přilákat i nové české publikum.

„Odmala jsem byla zvyklá běhat, lézt po stromech, stavět s rodiči dům, betonovat… Prostě jsem fortelná ženská,“ říká Jitka Hosprová|foto:Supraphon/Bet Orten

Natáčela jste během karantény „domácí koncerty“?

Musím předeslat, že situace v Itálii je zcela odlišná od situace v Česku. Skutečně jsme s manželem byli první dva měsíce odříznuti od lidí, nesměli jsme se potkávat na ulicích ani s rodinou, mohli jsme vyjít maximálně ve dvou, bylo to tu velmi přísné. Nikdo k nám nemohl přijít, aby naše vystoupení natočil. Nepouštěla jsem se tedy do žádných technicky náročnějších projektů. Ovšem přišly Velikonoce a manžel se zamyslel: „Co kdybychom zahráli lidem z okolí aspoň na zahradě?“ Oznámili jsme to sousedům a vzbudilo to obrovský ohlas. Dostávali jsme zprávy, že se lidé oblékají na balkony do slavnostního, líčí se, prostě jako kdyby šli do koncertní síně. Bylo nám jasné, že musíme udělat opravdu poctivý koncert, protože jsme pochopili, že pro ty lidi to je svátek. Tehdy jsem si naplno uvědomila, jak moc kultura lidem chybí. Tenhle náš velikonoční koncert vidělo na Facebooku téměř dvacet tisíc lidí! Byli jsme tím zájmem až zaskočeni. Protože se musely dodržovat rozestupy a nesměla se vytvořit skupina lidí, lezli někteří i na stromy, aby nás viděli a slyšeli hrát. Byl to jedinečný a neopakovatelný zážitek. Hrát do prázdna je pro mě obtížné. Jsem typ interpreta, který k výkonu potřebuje publikum. Když hraju doma, pořád je to jen příprava.

Jak se žije violistce s houslistou?

Takové soužití jsem si v životě neuměla představit. A myslím, že on si violistku po svém boku také zrovna nevysnil. Seznámili jsme se před pár lety na jedné soutěži, kde jsme oba zasedali v porotě. Zajímavé je, že ani jeden nevypadáme jako typičtí umělci, pocházíme z nehudebních rodin, a tak dokážeme velmi rychle přepnout z hlubokých analýz intonace, harmonií a interpretačních záludností do normálního života a to je moc fajn. Hodně to oceňuji, protože léta jsem byla s violou sama. Když máte partnera, který není z hudební branže, absolutně vám nemůže rozumět. Soužití s Mauriziem považuji momentálně za to nejdůležitější v životě, protože už v tom nejsem sama. Být žena, sólistka, s nástrojem, kterému nikdo pořádně nevěří, to stojí velké množství energie.

Čtěte také

Jitka Hosprová vydává se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu album věnované českým violovým koncertům

Takřka ve všech rozhovorech s violisty se zmiňují vtipy jako: „Jaký je rozdíl mezi houslemi a violou? – Viola déle hoří.“ Houslisté mají nad violisty mírně řečeno nadhled, přestože viola je nástroj překrásného sametového zvuku a hrát na ni není – zvlášť pro ženu – nic jednoduchého. Kde se ta přezíravost k violám vzala?

Mohu potvrdit, že viola je hůře ovladatelný nástroj než housle. Všechno, co je těžké na houslích, je na viole ještě těžší. Problém je v tom, že když se vybírají adepti studia, řekne se, no na housle mu to moc nejde, ale na violu to bude stačit. Nikdy to na violu lepší nebude! Já jsem měla štěstí, že mě housle nikdy moc nezajímaly. Když jsem uslyšela violu, zamilovala jsem se do ní a začala jsem pořádně cvičit. Ale musím spravedlivě říct, že u nás je řada skvělých violistů, kteří přešli k viole od houslí– zejména v kvartetech a mnohých orchestrech. Ovšem jít do hloubky sólového repertoáru pro violu, tam už jsou třeba léta studia, dřiny – a vášeň pro ten nástroj.

„Soužití s Mauriziem považuji momentálně za to nejdůležitější v životě, protože už v tom nejsem sama“ říká Jitka Hosprová|foto:Emanuel della Pia

Je viola fyzicky náročnější?

Rozhodně je. Když ji vezme do ruky houslista, za chvíli ho z ní rozbolí záda. Já měla to štěstí, že jsem holka z venkova, takže jsem odmala byla zvyklá cvičit, běhat, lézt po stromech, opravovat s rodiči dům, betonovat… Prostě jsem fortelná ženská. Však taky u přijímaček na konzervatoř říkali: „Ta holka má na tu violu páru.“ Fyzička se však musí stále udržovat. Proto plavu, cvičím, posiluji… A ne proto, že na violu víc tlačíte, ale proto, že ji po celou dobu koncertu musíte udržet s rukama nahoře.

Narodila jste se v Manětíně a k tomu kraji máte velmi blízký vztah, mluvíte o něm jako o barokní perle Čech. Kdy vás napadlo, že tahle západočeská místa zviditelníte díky cyklu Procházky uměním?

Manětín je opravdu perla. Když chodíte kolem barokních soch a z oken školy se díváte na barokní zámek, formuje vás to. Ten nápad přicházel postupně. Houslistka Gabriela Demeterová, která měla poblíž Manětína chalupu, tam založila festival Barokní perly. Po nějakém čase z toho regionu odešla a mě začali oslovovat místní, proč něco nezorganizuji. Řekla jsem si, proč ne, ale chtěla jsem vedle hudby upozornit i na tamější nádherné architektonicko-výtvarné skvosty. Sochy, kostely a podobně. Je to i oblast Sudet a ta místa připomínají i tuto neveselou historii. Festival je charitativní a během sedmi let jsem odevzdala na opravu tamějších památek skoro tři čtvrtě milionu korun.

Nestrháváte pozornost jen k západním Čechám. Před lety jste zorganizovala koncerty v Senátu, protože vám nebylo lhostejné pošlapávání lidských práv v Číně. Koncerty jste nazvala příznačně: Hudba jako šiřitel informací. Co vás k tomuto aktivnímu postoji přivedlo?

Jsem velmi emotivní člověk a občas se ve mně začne všechno vařit a řeknu si, takhle to přece nemůžeme nechat, musí se něco stát. A co pro to můžu udělat já? Souvisí to i s těmi západními Čechami. Proč jsou tam ty kostely tak strašně zdevastované? Moje maminka měla být jako sudetská Němka odsunutá, tahle historie se dotkla i mé rodiny, a já jsem si říkala, vždyť to není možné, aby se lidem něco takového dělo. Pak jsem dlouho žila v poklidu, vystudovala jsem, koncertovala – a najednou slyším, že v Číně mučí lidi. Věděla jsem, že se musí nahlas říct, že s Čínou se nesmíme zaplétat. Tam se děje něco křivého, když jeden člověk může otročit druhého. Vždyť planeta nám dává dostatek všeho. A řekla jsem si, že jedinou cestou je šířit informace. Pomohli mi v tom skvěle i Marta Kubišová a Jan Potměšil.

U přijímaček na konzervatoř o Jitce Hosprové říkali: „Ta holka má na tu violu páru.“|foto:Supraphon/Bet Orten

Předpokládám, že v Číně asi moc koncertů nemáte…

Do Číny jet nemohu, měla jsem pár koncertů v Hongkongu, ale další pozvání jsou teď už nejistá. Důležité je, že mohu žít s klidem, že jsem o těchto věcech mluvila. Když se dnes někdo podivuje, co že se to v té Číně děje, tak říkám, ale vždyť už se to vědělo před lety. My jsme se s velkou slávou zbavili komunismu, není to tak dávno, a už se k němu zase suneme. Pocházím z regionu, kde se přehnal nacismus, komunismus, odsuny…, nikdo tam nikdy neinvestoval korunu, nikde jinde snad nejsou tak zchátralá duchovní místa, to přece o něčem svědčí. Jeden pan farář to v úvodu koncertu v Manětíně řekl přesně: „Když se takhle chováme k duchovním památkám, je něco v duši národa špatně.“ Ta slova mě velmi zasáhla. A je jedno, jestli jste umělec nebo ne. Když máte možnost promluvit, když máte možnost něco někam posunout, myslím, že bychom to měli udělat. Dokud to jde, je to potřeba.

Celý rozhovor s Jitkou Hosprovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.