Senzace v rozhlase! Jak Češi předběhli Orsona Wellese
Středa 4. června 1930 se nesmazatelně zapsala do historie československého rozhlasového vysílání. Ten den totiž Radiojournal odvysílal hru Jana Grmely Požár opery. Posluchači se domnívali, že v opeře skutečně hoří. A senzace byla na světě. Ale nejen to – hra podnítila úvahy o snadné zneužitelnosti auditivního média i o nových možnostech rozhlasových her.
Už ve dvacátých letech minulého století se postupem času a zkušeností začalo ukazovat, že divadelní hry se pro rozhlasové vysílání příliš nehodí. Bylo tedy nutné přijít s texty, které budou přímo určené pro rozhlasové zpracování. Divadelní dramatikové zpočátku považovali rozhlas za nedokonalou napodobeninu divadla, přesto však na počátku třicátých let začal Radiojournal spolupracovat s malou skupinkou autorů, kteří chápali rozhlasový potenciál. Mezi ně patřil i Jan Grmela, který už ve své rozhlasové prvotině Zlatá závrať (1929) bezezbytku dokázal využít nové možnosti rozhlasového média a překvapil posluchače do té doby v Československu neslyšenou zvukovou kulisou.
„Mluvím často do radia a viděl jsem, či lépe slyšel, několik her. A tak mě posedl ďábel a nutil mě, abych napsal jen zvukovou hru. Ono je to po čertech zajímavé vytvořit si ke hře zvukovou kulisu. Napsal jsem tedy hru o pouti všemocného bankéře, který v šílenství zlata spadl do moře. Ve hře pak jsou předvedeny zvukové účiny na bursu, redakce, ulici, domy atd. [...] v mé hře se ozývá motor letadla, telefony, strojní pušky, psací stroje, výkřiky, saxofony a klaxony a celá řada nejmodernějších lomozů velkoměsta,“ uvedl u příležitosti premiéry Zlaté závrati Jan Grmela pro časopis Pestrý týden v květnu 1929. Stejným způsobem pak Grmela postupoval i ve hře Požár opery.
Hoří Národní divadlo!
Montáž zvuků, která vhodně doplnila děj Požáru opery, nebyla sice ničím novým, avšak Grmelovi se jako jednomu z prvních u nás povedlo v dosud poměrně předvídatelném žánru rozhlasové hry zkombinovat dramatické (příběhové) a nedramatické (zpravodajské) postupy. Setřel tak jasně danou hranici mezi oběma obory. V důsledku toho se mnoho posluchačů domnívalo, že poslouchají přímý přenos požáru, který vypukl během slavnostního operního představení.
Hra samotná začíná poměrně nevinně. Skutečný hlasatel František Havel pozve posluchače k poslechu Verdiho opery Rigoletto. Krátce po úryvku z nejznámější árie La donna è mobile protne slavnostní atmosféru výkřik: „Kouř se valí z jeviště! Pohleďte kouř!“ Po něm následuje řada podobně vyděšených výkřiků, nastává zmatek a křik, lidé se bojí o život svůj a svých blízkých, přijíždějí hasičské vozy. Velmi realisticky pojatá zvuková montáž, občas doplněná o komentář hlasatele Havla, který posluchačům přibližoval situaci, vyvolávala obraz zkázy v přímém přenosu.
Senzace byla na světě. Posluchači volali do novin a do redakce Radiojournalu a žádali více informací o této tragédii. Telefonické linky některých hasičských zbrojnic byly zahlceny dotazy vyděšených lidí. Jiní se o zkáze museli přesvědčit na vlastní oči a hledali nad Prahou dým. Tuto skutečnost dokládá anonymní dopis jednoho posluchače: „Poslouchám chvíli paniku v divadle, chaos, hlášení, signály hasičů, zavolám souseda a jeho dceruška, žačka První měšťanské školy, myslela podle našeho vypravování, že hoří Nár. divadlo. Vyběhla ven a hlásila to hned svým spolužačkám, což se ovšem ihned rozkřiklo po celé ulici. Počali se sbíhat na vrchu lidé, většinou ženy, a jelikož Praha v tu dobu jest dosti začouzena, viděli kdesi více kouře a mluvilo se ihned o požáru a požárech vůbec.“
Grmelovo novátorství
Senzační vysílání vyvolalo u posluchačů mimořádnou odezvu. Hned druhý den začaly do redakce Radiojournalu docházet dopisy posluchačů. První várka byla spíše negativního charakteru a obsahovala zejména bezprostřední, často rozčilené reakce na vyslechnutou hru. „S včerejším vysíláním Požáru opery jste projevili skutečně velice špatný vkus, žádné radio na světě by podobně neudělalo,“ napsal jeden z posluchačů. Později však začaly přicházet i dopisy, jejichž pisatelé oceňovali novátorský přístup tvůrců k rozhlasovým hrám. „Nelze jinak, než srdečně gratulovati pánům Grmelovi jako autoru a Karešovi jako režiséru včerejšího vysílání Požáru opery. Byl to opravdu vzácný požitek vyslechnouti si dokonalé a realistické provedení vtipně upravené myšlenky,“ děkoval jiný posluchač.
Diskusi okolo vysílání samozřejmě reflektoval i denní tisk. Dnes se nám může zdát zvláštní, že jedno rozhlasové dílo mohlo vyvolat takovou bouřlivou odezvu, avšak v době, kdy si rozhlas stále hledal své místo v domácnostech, nebylo podobné experimentování na denním pořádku. Je také nutné podotknout, že v té době bylo vše vysíláno živě a nikdo z posluchačů neočekával, že by se mohl stát svědky požáru, který by byl vytvořen pouze ve studiu. „Árii La donna è mobile zpíval Polák Kiepura. Byla to gramofonová reprodukce. V ateliéru dodělaly ostatní dojem kompresory, klaxony s elektrickým spouštěčem. Signály troubili tři členové hasičského sboru v životní velikosti a přítomnosti – exhaustory přispívaly ke klamu. Nevinné bylo napodobení proudů vody: hrách a řešeto. Zřícení shořelé opery bylo znázorněno pádem trámové konstrukce. Tyto zvuky procházely zesilovačem a zvláštním míchacím zařízením mísily se s hlasy lidí a skutečným ruchem ulice. Členové orchestru Radiojournalu na ten večer odložili své nástroje a namáhali hlasivky,“ popisovaly způsob předvedení Národní listy ve svém večerním vydání z 5. června 1930.
Nejen dokonalá zvuková iluze a nezkušenost posluchačů s podobným typem her podpořily autenticitu tohoto díla. „Na vině“ bylo také obsazení postavy hlasatele skutečným hlasatelem Františkem Havlem, v jehož slova měli posluchači naprostou důvěru, a také společenská situace – v myslích posluchačů byl stále požár Národního divadla z roku 1881.
Na první pohled se sice může zdát, že 4. června 1930 zachvátila Prahu masová panika způsobená odvysíláním rozhlasové hry. Tak závažné to ale nebylo. Někteří posluchači sice věřili, že nějaké pražské divadlo skutečně hoří, avšak většina z nich poznala, že se jedná o fikci. Navíc Radiojournal vysílání Požáru opery řádně propagoval, a to jak ve svém programovém věstníku, tak v denním tisku. Před samotným vysíláním dokonce hlasatelka oznámila: „Radiojournal Praha vysílá jednoaktovou rozhlasovou zvukovou hru Požár opery od Jana Grmely. Děj se odehrává jednak v opeře při slavnostním představení Verdiho opery Rigoletto, jednak v ulicích i na prostranství před operou.“ Co přesně posluchači uslyší, sice nebylo nikde explicitně řečeno, avšak tvůrci předpokládali, že je toto varování spolu s názvem hry a reklamou v tisku dostatečné.
Bohužel se ukázalo, že mnoho lidí nevěnuje takovým informacím pozornost a že poslouchají takzvaně na půl ucha. Na tuto skutečnost také upozorňovala ve svých dopisech řada posluchačů: „Jen houšť produkcí, které snad vyburcují nepozorné, nedbalé a nedomýšlející posluchače, co rozhlas je a co nám dává, že to není jen věc, která stojí na skříních, knihovnách, pianech, že je něco víc, že je to život jako jiné produkce a že ti lidé u mikrofonů jsou velmi často velkými snaživci a že je to urážející bagatelizovat jejich výkony nevšímavým posloucháním.“
Zahraniční inspirace
Na tomto místě je nutné podotknout, že Grmela nebyl jediným autorem, který se v počátcích rozhlasového vysílání rozhodl posílit zvukovou kulisu rozhlasových her a k většímu zaujetí posluchačů použil do té doby spíše publicistické postupy, jako jsou reportážnost či autenticita.
Vůbec první rozhlasovou hru s názvem Maremoto, ve které dochází k propojování dramatiky a publicistiky a větší prostor v ní dostává zvukové pozadí, napsali francouzští autoři Gabriel Germinet a Pierre Cusy. Příběh o potopení poštovního parníku pracoval s motivem rádiových vln. Vyděšení námořníci se totiž snažili spojit se s nějakou jinou lodí, jejich zoufalé volání však zachytil rozhlasový vysílač, který pak dění přenášel dál. Hra se své premiéry v roce 1924 nedočkala, její zkouška byla náhodou zachycena a způsobila menší paniku. V důsledku toho bylo její následné odvysílání ve Francii zakázáno.
Krátce po skandálu kolem hry Maremoto přišla s podobným, avšak mnohem odvážnějším experimentem i britská BBC. V lednu 1926 po půl osmé večer z rozhlasu zazněla aktuální zpráva o nepokojích v centru Londýna. Autorem předem neohlášeného pořadu byl kněz Ronald Knox, u nás známý zejména jako autor pravidel detektivky, takzvaného Desatera pátera Knoxe. Sedmnáctiminutový pořad do detailu napodoboval tehdejší rozhlasové vysílání a byl koncipovaný jako aktuální zpravodajství o bouřlivých protestech nezaměstnaných v Londýně.
Hra měla podobu přerušovaného zpravodajství a informovala o invazi Marťanů a o katastrofální devastaci Ameriky
Nelze ani opomenout kauzu okolo uvedení adaptace Války světů, kterou pro rozhlasové vysílání připravili Howard Koch a Orson Welles. Hra vysílaná 30. října 1938 měla podobu přerušovaného zpravodajství a informovala posluchače o invazi Marťanů a o katastrofální devastaci Ameriky. Válka světů vzbudila celosvětovou diskusi o vhodnosti takových námětů pro rozhlasové vysílání a o zneužitelnosti rozhlasu. Dodnes se vedou debaty o tom, do jaké míry je obraz masové paniky, o kterém se v souvislosti s touto hrou hovoří, pravdivý. Současní odborníci tvrdí, že není a že je za něj zodpovědná především rivalita mezi tištěnými médii a rozhlasem, která v té době dosahovala vrcholu.
Takzvaných senzačních her, pro něž byl typický zvukový naturalismus, senzačnost námětu a napínavý děj, vzniklo ve dvacátých a třicátých letech minulého století víc. V současné době se zdá, že hry tohoto typu již nevznikají, protože je pro rozhlasové tvůrce vlivem zkušenosti posluchačů stále obtížnější vyvolat senzaci. Pravdou ale je, že určité rysy senzačních her pronikají i do současné původní rozhlasové dramatiky. Tyto hry se většinou odehrávají ve studiu, mají tedy podobu talk show nebo besedy. Objevuje se v nich zpravodajství a publicistika, moderátorem je obvykle skutečný rozhlasový moderátor a hosty jsou známé osobnosti, případně politici. Hodně těchto her pracuje s telefonáty posluchačů a právě ty jsou zdrojem senzačnosti.
Výročí Požáru v rozhlase
V letošním roce si připomínáme devadesát let od uvedení Grmelova Požáru opery. Autorka tohoto textu pro tuto příležitost připravila dvouhodinové pásmo s názvem Dramatická senzace v rozhlase, které Český rozhlas Vltava odvysílá 24. června od 20.00. Pořad bude speciální tím, že v něm zazní jak celý Požár opery, tak speciálně pro tuto příležitost natočené ukázky z dalších, výše zmíněných senzačních her.
