Úplné zatmění mysli, totální výbuch srdce

Libretista, choreograf a režisér Libor Vaculík touto premiérou navázal na svůj předchozí "vynález", v němž dva interpreti ztvárňují jednu postavu. Princip použil například v inscenacích Edith - vrabčák z předměstí nebo Lucrezia Borgia v Národním divadle v Praze. Tehdy se střídali v jedné roli umělci tančící a zpívající. V brněnské se však v hlavních rolích střídají tanečníci s činoherci. Jde tak spíš o experiment, z něhož se vyklubalo nadbytečné lpění na formálním principu. Činoherci totiž nepředvedli nic, co by tanečníci nedokázali "umluvit". Rychlé střihy a přemisťování postav po scéně by se jistě dalo vyřešit běžnými triky, aniž by se inscenace musela nutně nazývat "tanečně-činoherní".

Úplné zatmění|foto: Luděk Svítil, Národní divadlo Brno

Tato připomínka je motivována především slabými výkony činoherních interpretů. Zatímco mladičký Aleš Slanina jako Rimbaud je nevýrazný a jeho slabina vyvstává především v konfrontaci s excelujícím "Rimbaudem tančícím" Jana Fouska; Martina Slámu jako Verlaina s tragicky patetickou dikcí a neustálým tremolem není třeba s nikým srovnávat. Ještě že značnou část recitačních pasáží, v nichž zazní verše obou básníků, zprostředkují z nahrávky takoví mistři jako František Derfler. Proto neustále vyvstává otázka: Proč zapojovat činoherce do inscenace?

Úplné zatmění zpracovává zajímavé téma. Nejúdernější není ani tak životopisný příběh, ale prokreslení ambivalentního vztahu básníků, ve kterém se snoubí umělecký obdiv, fyzická přitažlivost, láska, ale také vzájemná závislost (umělecká i finanční) a probouzející se nenávist. Oba umělci se vzájemně podporovali i trápili. Verlaine ve snaze zachránit svůj zpackaný rodinný život, Rimbaud svou výbušností a náladovostí. To všechno jde působivě vyjádřit pohybem, což se také dobře povedlo hostujícímu Alexandu Katsapovovi jako usazenějšímu a realističtějšímu Verlainovi a Janu Fouskovi v roli nespoutaného, věčně provokujícího a náladového Rimbauda. Vystižení permanentně se prostupující idyly a harmonie se svárem a trýzní podpořil také výběr hudby. Harmonickou rovinu zprostředkují líbivá nocturna Fryderyka Chopina a její odvrácenou tvář - náročnou, zjitřenou a poněkud agresivní podobu přibližují skladby Arnolda Schönberga.

Úplné zatmění|foto: Luděk Svítil, Národní divadlo Brno

Vaculík využívá hlubokou scénu Reduty i patrovou, pevně umístěnou, konstrukci. Jeviště je téměř holé, může se díky náznakům proměňovat v pláž, domácnost či vězení. Velmi rušivým prvkem je však technicky nezvládnutá hlučná manipulace s pohyblivým schodištěm, které bohužel sjíždí a zase mizí velmi často.

Přivřeme-li oči nad činoherním Verlainem a uši nad neustále rachotícími schody, je Vaculíkovo Úplné zatmění jedinečnou příležitosí nechat si frapantně přiblížit výjimečný vztah dvou výjimečných osobností.