Uma – Haklova krásná utopie lásky

Knihy Emila Hakla mě vždy přitahovaly a odpuzovaly zároveň. Přitažlivá byla literární svéráznost, kterou se někteří snažili vyjádřit nepřesnou nálepkou „český Bukowski“, a pak také nekončící hledání jazyka, jenž by se hodil k tomu, co autor chce nějak přece jen říct (diktát předpokladu, že každá komunikace nese message). V onom „co“ říct mě ale Hakl vždy iritoval. Bylo to průhledné, snadné, příliš banální…(ale ano, život, který Hakl chytá ve svých knihách, je nakonec docela banální, proč ho ale potom jen tak dublovat psaním?).

V nejnovější knize (románu, novele, vyprávění, proudu představ, záleží na tom ještě?) Umina verze jsem se s Haklem snad poprvé sešel naplno. Vyrovnat se skrze umělou ženu s moderní nemožností navázat vztah, mi přišlo nejen hravé, ale vlastně geniální. Haklova kráska Uma je totiž prototyp ideální ženy, protože je empatická a přitom zcela svobodná. To se potvrzuje tím, že se nebojí pro svou svobodu zabít i svého otce a tím i sama sebe. Otcem tu ale není jen její stvořitel, tajemný Rašna, ale i hlavní hrdina František, Ef, jako obvykle Haklovo alter ego (zdvojování je něco, co spisovatele Jana Beneše takto i Emila Hakla pořád dohání i žene), které Umu, napodobující a rozvíjející vše, co vidí, osudově nakazí svou svobodomyslností.

Spisovatelova hra s vlastní představou a nemožností jejího uskutečnění – tady jakási utopie lásky – je svůdná i jazykem, v němž Hakl někdy trochu divoce střídá osoby a subjektivní body vyprávění, což má nakonec kromě prostého a skoro již povinného ozvláštnění textu (kdo by to jinak četl) i svůj hlubší filozofický smysl. Přijetí pohledu druhého je prvním krokem k přijetí sebe, což je nakonec to hlavní, k čemu náš hrdina skrze vztah s Umou (ale může existovat skutečný osobní, komplexně telesně-duševní vztah s vlastní představou?) směřuje a nakonec v jakémsi závěrečném smíření s komickou banalitou života dojde.

Čtěte také: Seznamte se s Uminou verzí Emila Hakla

A tak přestože v Umině verzi spolu s Františkem prožíváme smrt a krach vztahu, stopa jeho existence zůstává nejen na stránkách knihy a v Efovi, ale přenáší se i do těla a mysli čtenáře. K překvapivé lehkosti tohoto přenosu přispívají i „dokumentární“ fotografie, které sice berou představivost čtenáři, neboť se tu Uma a Ef konkretizují a fixují, ale umožňují i dotek očima, který stupňuje vztahovou blízkost literárních postav, jež tak ze světa literatury vstupují do naší fyzické přítomnosti (není nakonec obraz nutnou podmínkou jakéhokoliv psychosomatického vztahu?).

#Robotika-uvod

Rozkoš ze čtení má v posledním Haklovi více vrstev, snad i proto se čtenář se spisovatelem rád přátelsky obejme a poplácá ho po zádech. A to i vzdor tomu, že idealita Umy spočívala v její problematické konstrukci: Uma totiž v jemném posunutí „jen“ replikuje strukturu Efovy duše. Hakl tak velmi nenápadně odhaluje podstatu nemožnosti vztahu (lásky), když říká: opravdu milujeme pouze sami sebe, druhé nejčastěji potřebujeme jen proto, abychom se měli v čem (v kom) zrcadlit. Krása Haklovy utopie lásky spočívá v tom, že tento hladký psychologický obraz nakonec rozbije. Ve střepech zmiňovaného sebe-zrcadla zůstává neodbytně se vracející druhý, ve formě chybění druhého. A to je touha, která marně ale vytrvale žene každého z nás…