Tři generace scénografů

Tomuto tvůrci připravili k jeho osmdesátým pátým narozeninám profilovou výstavu. A nejen jemu, ale už třem generacím slovenských divadelních scénografů, které pomáhal vychovávat. Z jeho žáků jmenujme Jozefa Cillera, Monu Hafsahlovou, Aleše Votavu, Jána Závarského nebo Ludmilu Várossovou. Co jméno, to také většinou pojem pro české divadelnictví minulosti i současnosti. Ladislav Vychodil se narodil symbolicky na Hané, pak vystudoval v Praze. Umělecké prostředí hlavního města se do něj hluboce vrylo, ovlivnil ho poetismus a surrealismus meziválečné avantgardy a malířský i architektonický proud české divadelní scénografie. Stačil ještě poznat atmosféru divadla V + W a Burianova Déčka a tvorbu dvojice Jiří Frejka - František Troster. S touto zkušeností zakládal katedru scénického výtvarnictví a kostýmu na Divadelní fakultě VŠMU v Bratislavě. "Když jsem přišel do Bratislavy, nebyly zde dílny a neměl jsem kde své návrhy realizovat," řekl k tomu Vychodil. Protože ani jeho první absolventi nemohli v nových slovenských divadlech očekávat skvělé technické vybavení, stala se z nouze ctnost. Víc probouzel fantazii svých žáků a snahu dosáhnout maximálních výsledků z minima. Nepodporoval jenom jejich uměleckou vnímavost, ale taky důkladnou teoretickou základnu i se znalostí historie.

Kostýmy Ludmily Várossové k opeře Falstaff|foto: snd.sk

To vše jde na výstavě rozpoznat. Činoherní scénografie mají na první pohled otevřenou strukturu pro doplnění atmosféry herci a režisérem. Nikde nevidíme předměty, které by překážely akci, vše má účelnost, ale zároveň poetickou sílu. Vychází se především z velmi jednoduchých prostředků (například dřevěná lávka mezi dvojicí sudů), které ale jsou imaginativně ozvláštněny (nad jednou dvojicí sudů visí židle), takže hned vyvolávají zájem a sadu otázek. A tak to probíhá u většiny vystavených fotografií a modelů. Od vnějškově nejjednodušších scénografií inscenací podle ruských autorů (které ale jistě mají tu základní divadelní účelnost), až po ty složité, které však nosí harmonickou vyváženost samy v sobě. Jedna z nejlepších je například scéna Vladimíra Čápa a Ludmily Várossové k opeře Don Giovanni, která ukrývá zkosený prostor uhýbající nazad a jakoby za roh, čímž vyvolává neustálou zvědavost: kdo a jak přijde? Masivnost scény k Pohledu z mostu Arthura Millera je doplněna naprostou intimitou malé chudé domácnosti, což určitě vyvolává paradoxní jednání postav. Nebo scéna k opeře Macbeth, která je celá položena do červené barvy a vystihuje tak podstatu děje i vztahů. U každé práce lze rozpoznat originální přístup, který potvrzuje tvůrčí svobodu už od mládí autorů. To se týká i kostýmů, které většinou jemně propojují různé vrstvy látek tak, aby nenásilně podtrhly charaktery postav. Od děl Vychodilových žáků se můžeme vracet až k jeho prvním scénografiím, které sice používají jednoduché realistické prostředky, ale promyšlené kompozice diváka musí vtahovat do představení.

Scéna Vladimíra Čápa k téže opeře|foto: snd.sk

Ač má výstava nevelkou plochu, stojí za to si ji prohlédnout. Už jenom pro základní rozpoznání pramenů imaginace, kvůli kterým (a samozřejmě i kvůli vlastnímu řemeslnému umu) jsou slovenští scénografové neustále zváni k práci v českých divadlech. Naše kultury mají tolik styčných bodů, že k nám artefakty hovoří s čímsi pochopitelným, ale z trochu jiného úhlu pohledu, což je inspirující.