Tichý Tarzan v Divadle Husa na provázku
V brněnském Divadle Husa na provázku připravili na sklepní scéně původní autorský opus, který scenáristka Simona Petrů věnovala osobě podivínského kyjovského fotografa Miroslava Tichého.
Na jevišti zdejší sklepní scény v režisérky Anny Petrželkové ožily osudy muže, který měl pověst zanedbaného šmíráka kyjovských dívek a paní a který se v závěru života stal ozdobou světových galerií a vlastně také velkou mediální hvězdou. V rozhovoru s Martinem Luhanem inscenaci zhodnotil Luboš Mareček.
Začněme třeba u názvu inscenace Tichý Tarzan a jejího podtitulu Zcizené deníky fantoma erotické fotografie. Jak se tato pojmenování vztahují k inscenaci Petrželkové? Sám Tichý si v ironické nadsázce říkal Tarzan, a tak tvůrcům nahrál vlastně k zajímavému sousloví, protože on opravdu nepatřil k nějakým hlučným bouřlivákům. Okolí sice provokoval svým zanedbaným zjevem, ale zřejmě také jakýmsi nesmlouvavým způsobem života a hlavně svým uměním, které on sám za umění nepovažoval. A ty zcizené deníky z podtitulu naznačují, že se tvůrčí tým jakýmsi způsobem snažil nahlédnout do Tichého nitra a snažili se ve vlastní autorské optice rekonstruovat, jaký vlastně byl.
A jak tedy v Brně osobu Miroslav Tichého nahlížejí? Přestože inscenací vzlínají životní osudy tohoto jedinečného muže, nejde o žádnou souvislou biografii, ale spíše o jakési poetické scénické pásmo, ze kterého se derou skutečně divadelně zajímavé věci. Autoři scénáře Simona Petrů a Petr Jan Kryštof začali s látkou pracovat ještě před Tichého skonem, takže je nelze podezírat z nějakého tematického konjunkturalismu znásobeného Tichého smrtí. Snaží se vylíčit rozporuplnost muže, který se po třech letech studií pražské akademie vrací do rodného Kyjova a časem se proměňuje ve svérázného solitéra, který si začal doslova z odpadků v podobě starých plechovek, brýlových skel a třeba pivních zátek sestrojovat fotoaparáty i zvětšováky. Fotil s nimi převážně ženy a mladé dívky v kyjovských ulicích a na zdejším koupališti. Důležité na nové brněnské inscenaci ovšem je, že se mladí divadelníci snaží z Tichého právě smazat jakési dehonestující nálepky šmíráka, voyera, obtížného exota a nepřizpůsobivého alkoholika.
Jaká tedy inscenace ve výsledku je? Zejména mimořádně obrazivá a plná krásných divadelních nápadů. Mladá režisérka nedělá Tichému žádnou okatě samoúčelnou advokacii. Kreslí portrét muže, který nechal okolní svět, slávu, uznání i svoje publikum prostě bokem. Na inscenaci Tichý Tarzan je také zajímavé, že je v širším slova smyslu obecnou oslavou umělecké svobody nezávislé na ničem a na nikom. Je to vlastně obrázek člověka, který popřel všemožné konvence, který svoje výtvory nijak samolibě nenadceňuje a stává se volným v maximálním možném smyslu. To je vedle é divadelního jazyka Petrželkov a jejích neotřelých nápadů také na celém kusu to nejpřitažlivější.
Využili divadelníci v inscenaci třeba Tichého fotografie? V představení se neobjeví ani jedna Tichého fotka, přestože se jich spousty válí po zemi a dokonce jedna přímo na jevišti vznikne a hned zase zčerná v úchvatné scéně vyvolávání snímku, kdy Tichý máčí papír ve vývojce obklopený dvě nahými mladými herečkami, které se nakonec objeví přímo na tomto záběru. Petrželková ale v nápadité scénografii Lucie Labajové Tichého snímky místy inscenuje. Za obrovskou průsvitnou stěnou z plexiskla ve formátu velké fotky tady ožívají výjevy, které sám Tichý zachycoval. A za touto umouněnou deskou Petrželková jakoby křísí křehké děje a situace z těchto pomuchlaných snímků, do kterých Tichý rád ještě třeba čmáral, dokolorovával je, políval je kávou či rumem nebo na nich prostě nechal hodovat myši.
Bude asi nutné ptát se na herecký výkon v ústřední roli... Tady se Petrželková dopustila také nezvyklého řešení. Tichého totiž hraje herečka Ivana Hloužková. A nutno zdůraznit, že skvěle. Inscenátoři jí zvenku přiřkli výraz starce s dlouhými neupravenými vlasy a plnovousem. Herečka si v jakémsi temném altu pohrává s kyjovským dialektem a mnozí z diváků možná ani nepoznají, že se jedná o ženu. Toto ženské obsazení se mi zpočátku zdálo samoúčelné a vlastně zbytečné. Tedy až do okamžiku, kdy se Tichý alias Hloužková sám jenom v plavkách a se ženským tělem objeví za zmiňovanou zástěnou, aby se v neskutečně silném obrazu prolnula jeho fýzis do tělesného objektu, které sám svými svérázně smontovanými mašinkami ohledával. Tichý se vlastně sám stane uměleckým dílem a musím říci, že takových opravdu zdařilých momentů je v celém večeru nepočítaně. Ale dlužno tady dodat, že pětice ostatních herců Hloužkové zdařile sekunduje a bez výjimky úspěšně modelují zdařilé představení.
Je tedy znát, že jste Tichému přišel v tomto divadelním balení na chuť... Představení Tichý Tarzan opravdu nezbývá než chválit. Zdařilé herecké výkony tady jdou ruku v ruce nápaditou scénografií i kostýmy a všemu dává korunu Petrželkové opravdu silná režie, která publikum zatáhne do jedinečného světa svérázného kyjovského podivína, jehož snímky se dnes obchodují až za deset tisíc euro. Na sklepní scéně Divadla Husa na provázku vzniklo velmi nápaditě představení, které Tichého odkaz nejen skvěle připomíná, ale také jeho osobu umělecky velmi účinným způsobem rehabilituje a vlastně mu vzdává hold. Nebojím se dokonce říci, že inscenace Tichý Tarzan je událostí divadelního Brna na počátku roku, kdy se sezona pomalu láme do druhé půle. A také si dovolím prorokovat, že se tento kus stane divadelním hitem pro všechny věkové kategorie.
