Tiché dny v Mixing Part

Jméno Erlanda Loea (nar. 1969) je dobře známé i v českém prostoru. Jeho prvotina, román Naivní. Super, vyšla v tuzemsku roku 2005 v nakladatelství Doplněk. O vydání dalších děl se už stará nakladatelství Vakát (Doppler, 2007, Fakta o Finsku, 2009). To, co na stylu norského autora zaujme a co ho také charakterizuje, je poněkud prostoduchá upřímnost hlavních hrdinů. Že je pro spisovatele určující, se dočteme i v doslovu překladatelky Kateřiny Krištůfkové: „Erlend Loe bývá považován za nejvýznamnějšího představitele tzv. nového naivismu, směru, který se objevil v norské literatuře v 90. letech 20. století jako reakce na přeestetizování literatury.“
Zatímco předchozí Loeova díla byla také typická jistou upovídaností, hlavní hrdinové a vypravěči jako by se nedokázali včas zastavit, Tiché dny v Mixing Part mají zcela jinou koncepci. Text by bylo také možné popsat jako román v dialozích. Dílo je nejpodobnější asi divadelnímu scénáři, nejspíše komedii s mírně nahořklým podtónem. A oč jde? Manželé ve středním věku se vydají se svými třemi dětmi na cestu z Norska a po dobu letních prázdnin si pronajmou dům v Bavorsku, v místě nazvaném Garmisch-Partenkirchen, které nešikovný počítačový překladač přejmenuje na Mixing Part. Zatímco žena Nina ovládá němčinu, Německo miluje a obdivuje, její muž, dramaturg Bror Telemann, k němu chová city právě opačné a nevynechá jedinou příležitost k ironickým poznámkám. Provokativní slovní přestřelky, namířené na jméno cíle jejich dočasného pobytu i vůči německé historii, jsou velmi časté. Nechybí výčitky a detailní rozbory nevhodného chování. Záhy je zřejmé, že v tomto manželství momentálně nefunguje vše, jak by mělo. Každý z páru si žije tak trochu po svém, Nina turistikou, Bror svojí plánovanou divadelní hrou, kterou se mu nedaří vymyslet, natož napsat. Manželská krize se tu odehrává v téměř příkladném rozestavění. Od neporozumění, vzájemného špičkování, přes odcizení a rozchod, k opětovnému hledání možností sblížení. Je to jednoduché, a prostě to autor také líčí. Zároveň má ale děj, minimalizovaný v popisu a maximalizovaný v replikách, výborný spád a vtip. Účinek se tak násobí. Čtenář má pocit, že sleduje naprosto důvěryhodný příběh „ze života“, jemuž nechybí ty správné přísady – trocha absurdity, bizarnosti i ošemetné všednosti. A zároveň je vše nasvíceno a zobrazeno s přívětivým nadhledem.

Tiché dny v Mixing Part je kniha zábavná. Ovšem, jak je pro Erlenda Loea příznačné, uvnitř zdánlivé naivity je ukrytá správná dávka sympatie a pochopení.

Erlend Loe, Tiché dny v Mixing Part, Vakát, Brno 2010, překlad: Kateřina Krištůfková, 184 s.