Terorismus už i v DISKu

Za poslední dvě sezóny se DISK stal takřka odborníkem na současnou ruskou dramatiku, někdy vstrkovanou do škatulky coolness. Bratři Presňakovové rusko-íránského původu napsali hru Terorismus, Tereza Krčálová ji přeložila, Peter Chmela se čtvrtým ročníkem činoherců inscenoval. Tím, že si právě tito vybrali a zpracovali právě tento titul, učinili odvážný krok vybízející ke srovnávání: za specialisty na "černuchy" jsou totiž v DISKařských kruzích považováni letos absolvující studenti Katedry alternativního a loutkového divadla, kteří vloni připravili velmi kvalitní sérii her podobného ražení. Scéna je zahlcena nábytkem a představuje zároveň letiště, letadlo, ložnici, kancelář, park a hasičskou zbrojnici. Postel, psací stolky, mléčné sklo i šatnové skřínky jsou sterilně bílé. Na tazích visí čtyřka reálných sedadel z dopravního letadla. Před letištěm stojí ozbrojenec a s omezenou slovní zásobou, leč nabitým samopalem, brání ve vstupu. Na lavičce se setkávají tři kupodivu stejně oblečení muži v cestovních pláštích a kloboucích, kteří hovoří o tom, kvůli komu se vlastně tyhlety teroristické útoky dějí.

DISK - budova divadla|foto: Divadlo Disk

Následuje několik zdánlivě nezávislých situací, které se v závěru propojují. Všechny jsou beztak svázány tematicky: vypovídají o násilí, šikaně a teroru, které rostou ze všedních lidí za všedních podmínek. O babicích hlídajících vnoučka a plánujících úkladný mord zetě, protože ti, co nejsou z Evropy, jsou gauneři. O úřednici, která se během pracovní doby oběsila v relaxační místnosti excentrického psychologa, ačkoliv vztahy na pracovišti jsou přece tolik harmonické. O hasičích šikanujících svého parťáka a libujících si v kouscích mrtvých těl, kteří denně nasazují životy pro druhé. V každé situaci se hraje o násilí, ale žádné násilí nevidíme.

DISK - hlediště|foto: Divadlo Disk

Zdá se, jako by každý z herců do inscenace vnášel sobě blízké téma. Každý hraje více rolí, ale někteří se v nich bohužel tak málo mění, že jednotlivé osoby představované jedním hercem rozeznávám jen podle kostýmu. (Například Henrieta Hornáčková se převléká neustále, ale na všechno uplatňuje tutéž temperamentní manýru.) Jiří Panzner jako kohout mezi slepicemi úřednicemi i jako šikanovaný hasič působí dokonale slizce. Jan Holík ční, protože nejvíce těží z komických situací, nejvíce se proměňuje, jeho vážné slovo má největší váhu a navíc vyzařuje cosi ohromně lákavého, tajemného a sympatického. Herci zápasí s tak těžkými úkoly, jako je role důchodkyň, z nichž musí okamžitě přeladit na sprosté, rusky zpívané "bujaré" mezihry, které ale moc bujaré nejsou.

Hra je ohromně aktuální a zajímavá; celá inscenace poskytuje hutnou látku k přemýšlení. Ačkoliv se zabývá násilím v nás a ačkoliv by mohla být coolness, naprosto nevyznívá beznadějně. Když je slovo terorismus takovým světovým refrénem a když skáčeme pod stůl, jen slyšíme o islámu, je důležité připomenout, že terorismus není ta abstraktní hrozba z televizních novin, ale nálož, kterou jsme zaneřádění všichni, a je jen otázka času a příležitosti, kdy to bouchne.