„Takhle by to zahrál Bělohlávek...“
Miloval jsem v 90. letech jeho nahrávku s Dagmar Peckovou. Mahlerovy písně dokázal Jiří Bělohlávek hrát hluboce a přitom nikoli pateticky, orchestr měl potřebné melancholické vcítění a hlas Dagmar Peckové, alt víc než mezzosoprán, dodával všemu potřebnou osudovost.
Skutečným objevením možností Jiřího Bělohlávka však bylo pro mne až nezapomenutelné provedení Eposu o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Bělohlávek nahrál kantátu v roce 1976 se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, recitoval Otakar Brousek. Po desítkách intenzivních poslechů této skladby si už nedokážu představit jiné provedení. Ne snad že by to jinak nešlo a že by to dokonce nemohlo být lepší, ale Bělohlávkův Gilgameš je zkrátka geniální srostlina skladatele a dirigenta, něco, co se stává jen výjimečně, jako třeba když Glenn Gould navěky sroste s Bachem.
Blízkost Jiřího Bělohlávka k Bohuslavu Martinů je slyšet i v souborné nahrávce Martinů symfonií. Bělohlávek jako kdyby plul na stejné lodi: přesnost, preciznost, až intelektuálská promyšlenost a přitom přesně tohle zdánlivě suché promýšlení skladeb má být tím, co nese emocionální esenci skladby. Bělohlávkovi se to nedařilo vždy, některým skladatelům, zejména modernějším nerozuměl skoro vůbec, ale u Martinů mu tato emocionální složka vycházející s důkladné analýzy a pracovité syntézy díla nechyběla nikdy.
Poslední velkou nahrávkou Jiřího Bělohlávka byl soubor Dvořákových symfonií. Je to zajímavý výklad díla národního autora, který se podobně jako Jiří Bělohlávek, celý život pohyboval mezi domácím a světovým kontextem. Bělohlávek je dvořákovsky český v melodiích i citu pro taneční dynamická a rozmarná tempa, ale snaží se být světový v rozmachu a vypracování kompozice. Dávat české světu a přinášet do Čech světové – přesně taková byla životní dirigentská role Jiřího Bělohlávka.
Díky skvělým nahrávkám, často zadřeným do těla a duše, Jiří Bělohlávek z našeho světa jen tak nezmizí. Zůstanou i jeho otisky mimoumělecké, jeho energie rozhýbávat české hudební dění a pomáhat těm, kteří teprve rostou v osobnosti. Zůstává Česká filharmonie, která teď bude muset dokázat, že kriticky vnímané zlepšení hry orchestru nebyl jen reklamní efekt příchodu slavného dirigenta z ciziny. A zůstaneme, snad ještě chvíli, my, kteří vrcholy Bělohlávkova umění pro jednou přijali do své vnitřní struktury vnímání hudby. Aby se tu a tam v koncertních sálech mohlo ozývat: „Takhle by to hrál Bělohlávek"; „Bělohlávek by to zahrál líp"...
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
