Sylvie Richterová: Každá věc ať dospěje na své místo

Rozsáhlý román Sylvie Richterové (1945) Každá věc ať dospěje na své místo je širokodechým obrazem posledních šedesáti let, pozorovaným ze tří centrálních bodů: Brna, Říma a Prahy. Navzdory tomu nejde o román historický, ale metafyzický a alegorický. Autorku nezajímají ani tak příběhy, z nichž se naznačená historická doba skládá, ale jejich významy a hodnoty. Vypravěčem je nedostudovaný psycholog Jan Lazar, jeho protihráči nesou neméně symbolická jména – Velemír a Kazimír – a v jejich osudech a osudech jejich blízkých a známých se odehrává tichý, leckdy krutý, jindy skoro laskavý a vytrvalý souboj dobra a zla.

Sylvie Richterová: Každá věc ať dospěje na své místo (Torst, 2014)|foto: Láďa Bruštík

Svůj příběh a příběhy svých přátel i nepřátel nevypráví Jan Lazar nikterak lineárně. Logika osudů se totiž nekryje s časovou posloupností, poznání nepřichází jako jednorázové zjevení, ale vyjevuje se postupně a převážně velice bolestně. Dějově se otevírá koncem listopadu 1989, kdy na svahu brněnského kopce Hády hoří archivy StB, aby už nikdo do nich nemohl nahlédnout, aby zmizely viny a zrady udavačů i pečlivost jejich sběratelů a s nimi i kus dějin lidských slabostí. Jenže – jak praví veršované gnómické vsuvky vypravěčova partu:

Co bylo, pořád taky je. Pořád tady je, ale v opak se svůj pravý proměňuje.

Dějová pásma Lazarova vyprávění se od tohoto bodu rozbíhají zpátky až k počátkům poválečných časů a také vpřed až k naší přítomnosti, k pokusům o bizarní účtování s minulostí. Jenže skutečný lidský život, tvrdí autorka ústy Jana Lazara, nestojí na přízemních lidských soudech, ale na nadosobních hodnotách a vědomí řádu.

Pro rozhlasovou četbu vyňala Sylvie Richterová z románu Každá věc ať přijde na své místo jednu epickou nit. Ta tím získala dramatické kontury, které zvýraznily básnickou sílu jejího vypravěčství i hloubku přemýšlení o lidských osudech. Neobyčejně intenzivní a přemýšlivé vyprávění nastudovala s Igorem Dostálkem režisérka Hana Kovaříková.