Starý ořech a tři osudy
V podstatě jde o životní příběh tří žen. Prosté vyprávění zážitků, útržků, situací i komplikací, situované na východ Slovenska, nabízí kniha Václava Pankovčína (1968-1999), milovníka tohoto kraje. Drobnou publikaci o ženách, které sedí na dvoře pod ořechem, modlí se a čekají na konec světa, vydalo v českém překladu nakladatelství Kalich.
Na počátku jsou tři ženy, reprezentující tři generace a jedno dlouhé století. Příběh vystupující ze zlomků, které vyplouvají z temných míst podzemních řečišť paměti, je více strnulostí než putováním, víc rezistencí než aktivním angažmá. A přesto z celku vyvěrá neúprosná energie, vnitřní dynamismus lidské touhy, neuspokojené napětí hnané živočišnou chtivostí, neomezované rozmýšlením, skrupulemi ani kulturními, natož společenskými zábranami. Na škále prostřené mezi zemitou zvláštnosti zapomenutého koutku světa v obci Marakéš, přežívajícími rituály, novodobým folklórem a minulostí, ztracenou pod necitlivými šlápotami reformátorů a novátorů, mezi přirozeností a exotikou, probleskují jednoduché osudy.
Nejstarší Marimka, narozená roku 1914, je zbožná vizionářka i zarputilá čarodějnice, znásilněná i proklínající, nalezne na chvilku štěstí - svého Štefana, který nesmyslně umírá na samém konci druhé světové války při náhodném bombardování. Prostřední Ilonka, neurčitá a rozpolcená, stejně jako doba, ve které vyrůstá, v padesátých letech dvacátého století.
A nakonec nejmladší Martuška? Ztracená a nevzdělaná, někdy sedí u starého rozladěného harmonia a hraje a zpívá nehezkým hlasem, výhradně zbožné písně. Potkává bílého anděla, ale možná je to jen vymyšlený přelud vystupující z fantazie nevědomé dívky. Obětovaná fanatismu i hříšnosti, když ji matka ve jménu "čistoty" nepouští do městské školy, aby ji "zlý svět" nezkazil, nakonec mizí, snad šťastná, je bůhví kde. Jako by se rozplynula v ranní mlze podobně jako obraz světa, jehož starosvětský rámec se stává chimérou. I když autor nechává promlouvat své postavy a nijak výrazně nepopisuje okolní svět ani obecné děje, je zřejmé, že líčí prostředí upadající do zapomnění. Svět třech žen se rozpadá, jako jejich neudržovaná chalupa, jako starý strom, jeho čas končí.
Ostatně, jedním z nejdůležitějších prvků je v Pankovčínově knize právě čas. A je také z elementů nejméně ustálených. Je nezachytitelný, nepojmenovatelný a nestálý. V knize nejde o jeden, chronologicky vedený příběh. Jednotlivé střípky "prší", vyplouvají na povrch a zase se noří do hlubin, v náhodném rytmu i v zákonitém opakování, vyvolány situací. Je to podobné jako koloběh hodinových ručiček. Jedna stíhá druhou, měří životně důležitou veličinu, ale zároveň skrývají nesmírné tajemství všeho, co se událo, během úseku, který odměřily. Svobodná matka Marimka nalezne štěstí jen na krátkou chvilku. Její dcera se těhotná vdává, aby o muže také, tentokrát z vlastního rozhodnutí, přišla. Obě starší ženy jako by byly předurčeny k osamělosti. Jsou více zosobněním archetypu ženství, onoho pohlcujícího, jenž ploditele a případného živitele opečovává i zavrhuje. Je to drtivá zákonitost, neboť dvě starší ženy zůstávají ve své primitivní osamělosti, čímž k podobnému osudu předurčují i tu nejmladší. Martuška nedostává dědictví k rozletu. V jejím "úletu" už lze tušit příští neštěstí.
Václav Pankovčín vede ve své útlé próze čtenáře k zašlému obrazu. Skrze prach a pavučiny je možné zahlédnout podivnou i podivuhodnou scénu na lavičce pod opadanými stromy...
Václav Pankovčín, Tři ženy pod ořechem, Kalich, Praha 2006, překlad: Tomáš Weiss, str. 84.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
