Site-specific projekt Příliš tichý nos

Režisér Jan Nebeský po léta prezentuje své projekty v nejrůznějších divadlech od Národního až po NOD Roxy. Do site-specific projektu však vstoupil poprvé. Společně se svými stálými spolupracovníky si s chutí vyzkoušeli možnosti vznikajícího a vzápětí zanikajícího divadelního tvaru v kulisách, které přímo lákají k hravé mystifikaci. Opuštěný barokní dům, kam se vstupuje vrátky přes zahradu ukrytou ve vnitrobloku, působí, jako by se tu zastavil čas. A je až symbolické, že je to v místech, kde se kdysi dávno stýkala kultura česká, německá a židovská.

Scénografky Petra Vlachynská a Ivana Kanhäuserová navíc omšelý objekt a zahradu obohatily detaily blízkými kafkovskému duchu. Zahrada je pokryta igelitem, na rozeklaných větvích vysokého stromu tepe rudě svítivý artefakt obklopený umělými havrany. Uprostřed zahrady preluduje duo hudebníků Joe Karafiát a Petr (Pepino) Valášek a my po úvodu socialisticky zmaškařených průvodců – Lucie Trmíkové a Davida Prachaře – vstupujeme dveřmi umístěnými uprostřed záhonu do prostoru příběhu.

V opuštěném domě bývalo kdysi sídlo Svazu žen, a ještě předtím tu prý v umělecké komunitě žili Kafka s Einsteinem, Mozartem, Mahlerem, Rilkem, Schielem a Kokoschkou. Toto mísení pravdivých údajů s mystifikací umožňuje nejen hercům, ale i divákům představit si cokoliv. Chceme-li tedy věřit, že tu pobývala někdejší kulturní elita střední Evropy, aby se dělila o chléb vezdejší, polévku a další věci, klidně můžeme. Neboť shůry k nám zhlížejí podivné figury v extravagantních oděvech i maskách (Tomáš Matonoha a Petra Lustigová), které otevírají fantazii dveře dokořán.

Vystoupíme po úzkém schodišti zdevastovaného domu do prvního patra, procházíme chodbou s vytrhanými dráty a vybouranými dveřmi a na konci chodby se vměstnáme do malé místnosti (která je pro množství diváků malá a umocňuje tak pocit stísněnosti). Jsme svědky přípravy těsta na chléb a také vyprávění o slavnosti k výročí jedné liché nohy, kde se předpokládaný bavič – totiž nos – ukázal jako příliš tichý a nezábavný společník.

Poté naše cesta vede do paralelních pokojů, v nichž se odehrávají různé gymnasticko-improvizační absurdně laděné akce. Poté znovu procházíme dokola, a vstupujeme do stejných pokojů, které však mezitím nabývají jiných tvarů a jiných účelů. Ocitáme se v kafkovském labyrintu, ve světě, který může být čímkoliv a s nímž je možno si po libosti pohrávat, stejně jako s pocity a smysly diváků.

Na závěr vstupujeme do místnosti, kde vyslechneme, zcela dezorientováni, závěr příběhu (herci před našima očima vytvoří instalaci, kde posedávají na židlích zavěšených v různých úrovních stěn), vypadá to, že už je konec. Ale není tomu tak. Ještě zbývá dodatek v podobě zahrady v jednom z přízemních pokojů, oživeným hejnem papoušků a pokrytém prstí a bujnou vegetací, jež je zalévána rafinovaně ozvučeným zavlažovacím systémem. Hravý úlet, v němž můžeme odečítat významy ve slovech (pohrávajících si s česko-německou hatmatilkou), v symbolice historických a literárních odkazů, je zábavnou živou instalací, z níž vám zůstanou v paměti originální obrazy a na patře chuť chleba. Každé představení je originálem, v symbolické rovině pak ukázkou nekonečných možností a zároveň pomíjivosti divadla.