Sedmé nebe s Vladimírem Franzem: Jasná zpráva o konci času

Alfred Schnittke, představitel tzv. polystylismu, se kromě vážné tvorby zabýval též filmovou a scénickou hudbou. V této oblasti po sobě zanechal bezmála 70 položek, třeba hudbu ke snímku Elema Klimova Agónie, nebo k filmům Alexandra Mitty.

U zrodu jeho druhé Symfonie č. 1 (absolvoval v roce 1957 Symfonií č. 0) stál na počátku sedmdesátých let jiný filmový režisér, Michail Romm, který se rozhodl dělat jakousi kroniku 20. století, se všemi klady i zápory. Schnittkeho nenapadala jen hudba, ale i tvar, jakési neuspořádaně uspořádané monstrum, symfonie-nesymfonie, nesymfonie-symfonie, jak to on sám nazýval. Šlo o cestu vedoucí od Mahlerovy Symfonie č. 3 přes skladby Charlese Ivese nebo Šostakovičovu „Čtvrtou“. Po premiéře kritika psala: „Místo toho, aby vymyslel novou originalitu, místo víry v hudební obnovu, zvrací minulost jako jakousi grotesku, pro kterou je název ‚Symfonie‘ cynickou fasádou.“

„Svým způsobem je to také pravda. Přestože pro tuto symfonii můžeme použít onen rollandovský termín, že jsou to hromady haraburdí a velká smetiště, přesto tyto hromady haraburdí a smetiště nepůsobí špinavě, ale naopak průzračně, čistě a očistně,“ říká Vladimír Franz.