Sedmé nebe s Martou Kloučkovou: Ozvěny jazzového veletrhu JazzAhead

Autorka pořadu navíc pořídila rozhovor s frontmankou historicky první české kapely ve festivalovém programu, pianistkou Kristinou Bartou. Jeho plné znění si můžete přečíst zde.

Jak hodnotíš letošní ročník veletrhu?

Z pohledu showcaseové kapely je třeba říct, že minusem bylo to, že jsme nemohli být v Brémách osobně, nicméně nakonec to mělo minimálně stejný přínos, v některých věcech i větší. Jsem v kontaktu se spoustou hudebníků, kteří na showcase festivalu hráli, platforma je otevřená až do konce července, a v tomto ohledu jsem paradoxně v kontaktu s více lidmi, než tomu bylo třeba před dvěma lety, kdy jsem akce účastnila jako návštěvník.

Letos mě nejvíce zaujala kapela Sun Mi Hong Quintet korejské bubenice usazené v Amsterodamu. Obecně mě zaujalo, že tam byla spousta kapel, které vedli bubeníci nebo bubenice. Myslím, že výběr showcaseových kapel byl hodně pestrý, bylo tam od všeho něco – moderní jazz, groovy, tradice, free, bylo to skvěle namíchané, a to se mi líbilo.

Co předcházelo tomu, že tvou kapelu vybrali do JazzAhead showcaseového programu? Jak dlouho příprava trvala?

Bylo to v roce 2017, poté co jsem vydala svou debutovou desku. Přemýšlela jsem, jak se mohu dál posunout, jaký cíl si stanovit. Pak jsem objevila tuto přehlídku a řekla jsem si, že odteď budu na svém jazzovém projektu pracovat s vědomím, že mě jednou porota vybere. Byl to pro mě absolutní a jediný vrchol, co se týká odpromování jazzové kapely. To znamená, že příprava trvala přibližně 4 roky.

Jak zatím hodnotíš tuhle zkušenost?

Nečekala jsem, že se mi to podaří už za čtyři roky. Stanovila jsem si přibližně deset let, chtěla jsem to stihnout, než založím rodinu. Věděla jsem, že mě toto úsilí bude stát spoustu času, v podstatě veškeré vydělané peníze a také nervy – jak moje, tak celé kapely. Ráda bych se podělila o veškeré svoje know-how; které všechny kroky jsem podnikala, ale to není na jeden celý rozhovor nebo článek. Kdyby měl někdo zájem, tak se mi určitě ozvěte. Myslím, že spousta českých jazzových kapel by se na JazzAhead neztratila, jen třeba nevědí jak na to. Co se týká samotného uskutečnění a dopadů, samozřejmě je to celé hodně poznamenáno pandemií. Takže je to na bázi „Zůstaneme v kontaktu, až situace ve světě umožní cestovat a koncertovat.“ Několik nabídek v cizině přišlo i na letošní léto, uvidíme. Jsem šťastná, že můj showcasový koncert bude na internetových platformách festivalu už navěky, a když se někomu má hudba a můj projekt bude líbit, ozve se mi. O to jde.

Máš pocit, že je JazzAhead českým jazzmenům a fanouškům jazzu dostatečně známý?

Mám pocit, že českým jazzmanům dostatečně známý není. A nebo je, ale ignorují ho. O to by to ale bylo horší. Nevíme, kolik českých jazzových kapel se na přehlídku přihlásilo. Celosvětově to bylo v tomto posledním ročníku tuším 815. V tuzemských jazzmanských kuloárech se o tomto veletrhu moc nemluví. Ale to mi nevadí, každý, kdo se zajímá o světový jazz, na něj narazí. Ostatní nemají zájem. To je v pořádku.

Musím poděkovat hudební kanceláři SoundCzech, která pomáhá české hudbě v zahraničí a to bez ohledu na hudební žánry. Díky nim bylo na veletrhu i pár českých hudebníků, promotérů, agentů, kteří mají zájem. Ale je to zoufale malý počet a angažovanost čistě jazzového spolku či nějaké jazzové unie, chyběla a chybí. Jenom ještě na závěr takové poselství z letošního Jazzahead: Právě o důležitosti pospolitosti a vzájemné spolupráce mluvilo mnoho významných osobností evropského jazzu. Přeji si, abychom jako pomyslná česká jazzová unie také spolupracovali, abychom vzájemně drželi při sobě, abychom lépe komunikovali s ostatními státy světa. Toto téma je zvlášť silné v době pandemie, kdy se kultura odsouvá na okraj. Týká se to hudby a jako malého zrnka v moři i jazzu.