Saxofonista Chris Potter: Hudba mě naučila žít

17. květen 2017
03792866.jpeg

Své nejnovější album s názvem The Dreamer Is the Dream představil americký saxofonista Chris Potter nedávno na koncertě v Brně v rámci tamního JazzFestu. Český rozhlas Vltava byl u toho – dnešní speciální „festivalové“ vydání pořadu Jazz Forum nabídne rozhovor s Chrisem Potterem i ukázky z nové desky. Část rozhovoru, který pořídil Zdeněk Přidal, si můžete přečíst i zde.

Jazz forum Z. Přidala. Rozhovor se saxofonistou Chrisem Potterem u příležitosti jeho vystoupení na JazzFestuBrno
2017.

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Album The Dreamer Is the Dream nahrávalo Vaše kvarteto v nové sestavě. Na klavír zde hraje David Virelles, Joe Martin na kontrabas a Marcus Gilmore na bicí. Jak jste se vy čtyři dali dohromady?

Joea znám nejdéle, poznali jsme se krátce po tom, co jsem se na sklonku osmdesátých let přestěhoval do New Yorku. Začínali jsme spolu v klubech, hrávali jsme za spropitné pro pár diváků. Oba jsme od té doby ušli pořádný kus cesty.

Později jsem se poznal s Marcusem, myslím, že to bylo při natáčení jedné Joeovy desky, na které se ještě podílel pianista Brad Mehldau. Marcus je podle mě jeden ze zásadních talentů na současné scéně, stále ještě mladíček, ovšem dosáhl už opravdu vysoké hráčské úrovně a neustále na sobě pracuje, je bicími doslova posedlý.

Davida znám díky saxofonistovi Davidu Binneyovi. Fascinuje mě jeho jedinečný přístup ke klavíru a také to, čím se nechává ovlivňovat. Má kubánské kořeny, ale stejně tak se zajímá o avantgardu a obojí je v jeho hře obsaženo. I pro mě samotného jsou to nové věci. Má vytříbený smysl pro rytmus, to se mi líbí.

Řekl byste, že jsou všichni podobně zasnění jako vy?

Myslím, že každý z nich vnáší do naší hudby svou vlastní individualitu. V něčem jsou mi podobní, ale v něčem se také liší. A to je to, čím je to zajímavé. Ale je fakt, že toho hodně sdílíme: specifický jazyk – pokud jde o hudbu, kterou známe a máme rádi – nebo také přístup k hudbě. Což v důsledku znamená, že je tak naše souhra zajímavější a komplexnější, než kdybychom byli jen každý za sebe.

Hudba, kterou píši a hraji, zahrnuje velkou část jazzové tradice, ale poslouchám přitom i spoustu jiné hudby, takže si ke spolupráci hledám muzikanty, kteří mají otevřenou mysl a zároveň jsou zakotveni v historii.

V neposlední řadě, jazz je se svou estetikou improvizace mimořádný tím, že můžete v reálném čase sledovat, jak na sebe lidé vzájemně reagují. Je to hudba založená na kouzlu okamžiku. To, že někdo něco zahraje, spouští řetězovou reakci. Nikdy přitom nevíte, co se stane. Je příjemné hrát s lidmi, kteří si hoví v tomhle riziku, přijímají jej a nebojí se ho, protože někdy je to opravdu výzva.

Může se totiž stát, že máte pocit, že se nic neděje, nic vás nenapadá a říkáte si: Tohle nikam nevede. Můžete zpanikařit anebo být trpělivý a ono se pak něco stane. Myslím, že je důležité obklopit se lidmi, kteří mají tuhle trpělivost, ale i takový náhled na život, to je podle mě to nejdůležitější.

Překvapilo Vás něco při natáčení nové desky?

Mám vlastně docela zvláštní příběh z natáčení. Desku jsme natáčeli během turné ve Švýcarsku. Když jsem pak tu nahrávku slyšel, moc se mi nelíbil její zvuk. Natáčeli jsme ve velkém koncertním sále, který měl dlouhý dozvuk, zvlášť u bicích to působilo rušivě. Takže jsme to celé přetočili znovu ve studiu v New Yorku. S takovou situací jsem se setkal poprvé v životě.

Jestli se vám to první natáčení jen nezdálo...

To je fakt, možná, že se to poprvé vůbec nestalo, asi bych si měl znovu překontrolovat počítač, třeba ty soubory neexistují... (smích) Prostě jsme to celé předělali. Tahle deska se rodila trochu podivněji než ty ostatní.

Pamatujete si okamžik, kdy jste se poprvé setkal s jazzem? Ten okamžik, kdy jste si řekl, že byste se rozhodně chtěl věnovat tomuto hudebnímu stylu?

Pamatuji si, jak jsem poslouchal desky svých rodičů. Měli jich ve své sbírce spoustu, Svěcení jara, Bacha, Mozarta, Beatles... Miloval jsem Beatles. A taky blues.

Nejvíc mě ale zaujalo album Davea Brubecka s názvem Time Out. Je na ní ta známá skladba Paula Desmonda s názvem Take Five a Desmond na té desce také hraje. Jeho zvuk mě chytil, bylo to jiné, nic takového jsem před tím neslyšel. Mohl jsem být asi ve čtvrté nebo páté třídě. Nepřemýšlel jsem ani moc nad tím, jaký to je žánr, ta deska měla každopádně parádní obal.

Tehdy jsem rodičům poprvé řekl, že bych chtěl zkusit hrát na saxofon. Pak jsem je ještě dalších pár měsíců otravoval, oni viděli, že se stále té myšlenky nevzdávám, a tak mi ten saxofon dali. Začal jsem chodit na hodiny a bylo to.

Jak byste zhodnotil svůj hudební vývoj od té doby?

Mám pocit, že stále hledám to, co tehdy. Stále se učím. Hraní, improvizace, to, že jsem muzikant, mě naučilo, jak žít, protože některé klíčové věci v životě jsou stejně tak důležité i v hudbě, především v té jazzové.

V životě i v jazzu je podstatná sociální interakce a víte, my všichni v našich každodenních životech improvizujeme. S někým se třeba seznamujete, pozdravíte se, a nevíte, co bude dál, musíte to nějak aktivně vytvořit. Tohle jsem se naučil především díky hudbě.

Nemyslím si, že bych se moc změnil, to jen život mění výzvy, se kterými se setkávám. A stále je zde něco takříkajíc za rohem, něco, na co nevidíte. Když zestárnete, těžíte sice ze všech svých dosavadních zkušeností a snad i z nějaké moudrosti, ke které jste za ty roky přišel, ale nikdy jste před tím nebyl v tomhle věku a navíc zítra budete muset čelit něčemu, a nevíte, co to bude.

Mám pocit, že celý proces vývoje spočívá v tom, jak na takové situace reagujete, a řekl bych, že s tímhle jsem vyrůstal jako muzikant i jako osobnost.