Riikka Pello o nové knize: Můj cíl? Najít tíhu bytí postav, odkrýt nejhlubší vrstvy ticha
Životní příběh ruské básnířky Mariny Cvetajevové a její dcery Ariadny Efronovové zachytila v románu Náš všední život finská spisovatelka a scenáristka Riikka Pello. Knihu, která obdržela řadu prestižních literárních cen, představila autorka na mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy Praha.
V románu Náš všední život sledujete pohnutý životní osud ruské básnířky Mariny Cvetajevové a její dcery Ariadny Efronové. Kdy jste se poprvé setkala s životem i dílem této experimentální básnířky a proč jste cítila potřebu napsat o ní román?
Postava Mariny Cvetajevové se mnou žije více než pětadvacet let. Když jsem byla mladou studentkou literatury a zamilovala se do její poezie, netušila jsem, že o ní jednou napíšu knihu. Moment, kdy mě Marina Cvetajevová zasáhla přímo do srdce, se odehrál právě v Praze. Studovala jsem tady a měla tak možnost vidět místa, po kterých Marina sama chodila a o kterých psala – například v básni o hoře nebo v básni o konci. Podnět k napsání románu ale nevyšel od Mariny, ale od její dcery Ariadny. A to ve chvíli, když jsem četla dopisy, které psala Borisi Pasternakovi ve čtyřicátých a padesátých letech, kdy byl vězněn v sovětských koncentračních táborech. Právě v nich mluvila o dominantní matce a svém komplikovaném vztahu k ní. Bylo v tom něco neobyčejně silného, co ve mně silně rezonovalo. Chtěla jsem Ariadnu vytáhnout ze stínu její matky a začala jsem se zajímat nejen o to, jak si tato dívka vybudovala svou samostatnost a svébytnou identitu – a to nejen ve vztahu k matce, ale i ve vztahu k sovětskému režimu, který ji obklopoval.
Vztah Mariny Cvetajevové a její dcery Ariadny byl komplikovaný. V čem spočívala složitost tohoto vztahu? Co ho charakterizovalo?
To, co mě zajímalo, byla pevná, až symbiotická vazba, kterou mezi sebou obě ženy měly v Ariadnině dětství. Ariadna byla velmi inteligentní, nadané dítě, které už v šesti letech recitovalo ruskou poezii. Marina od ní vyžadovala mnoho, přála si, aby se z Ariadny stala velká umělkyně a spisovatelka a vyvíjela na ni značný tlak. Díky tomu jsem začala uvažovat o tom, jak lidská bytost najde svou vlastní cestu, jak najde svůj vlastní jazyk, jak si vytvoří svůj vlastní život. Ona pevná vazba mezi matkou a dcerou totiž po celý život nezmizela, silná byla především v době, kdy společně žily v emigraci a musely se spoléhat jedna na druhou. Aby se Ariadna stala plně dospělou a samostatnou bytostí, musela zlomit pouto této závislosti. Musela se proti své matce myšlenkově, politicky i ideologicky vymezit, musela se emocionálně odpoutat. Tyto dvě ženy spojovala složitá a komplikovaná láska. A já ze všeho nejvíc chtěla prozkoumat limity i dno této lásky.
V románu se vám daří velmi autenticky vystihnout psychologické portréty nejen těchto postav. Sama jste napsala, že pro své charaktery jste dlouho hledala „tíhu bytí". Kde jste čerpala inspiraci? Odkud se vynořovaly obrysy postav a jak se rodila jejich konkrétní podoba?
To byl velmi složitý proces, který trval více než sedm let. Velmi pečlivě jsme četla jejich dopisy, které byly hlavním zdrojem mé inspirace. Já jsem ale hledala spíš to, co viselo v prostoru mezi řádky, co nebylo vysloveno, co zůstalo skryto. Naplno jsem zapojovala svou intuici i imaginaci a snažila se dostat k vnitřnímu jazyku těchto bytostí, do jejich nejhlubšího nitra. Snažila jsem se pochopit i zachytit jejich bytí v jazyce, zachytit skrze jejich psaní rytmus jejich života. Velmi pozorně jsem naslouchala a každou chvíli odkrývala nové a nové vrstvy ticha.
Ve svém románu nezachycujete jen životní osud Mariny Cvetajevové, ale vytváříte v něm zároveň monumentální historickou fresku, která věrně mapuje události po Říjnové revoluci roku 1917. Jak složité pro vás bylo zachytit kvas a tep této etapy moderních ruských dějin?
Mým záměrem nejprve bylo napsat komorní, intimní knihu o vztahu matky a dcery. Z popisu historických reálií jsem měla strach, příliš jsem nevěděla, jak si poradit se všemi důležitými detaily, nebyla jsem si jistá, zda budu schopná věrně zachytit komplikovanou sociální i politickou situaci Ruska v období po Říjnové revoluci. Nakonec mě ale vedly postavy a ukazovaly mi, co je nutné vědět i zobrazovat, četla jsem ruskou tehdejší realitu Ruska skrze jejich osobní zkušenost. Viděla jsem, jak sovětská moc fungovala uvnitř mezilidských vztahů, jak je formovala a ovlivňovala. A to jsem se také pokusila popsat, zachytit.
Marina Cvetajevová je považována za osobitou kronikářku své doby, která se ve svých často experimentálních verších dokázala jedinečně dotknout hloubky lidského života i tragiky lidského údělu. Za koho považujete Marinu Cvetajevovou vy?
Pro mě je Marina Cvetajevová mediátorem, zprostředkovatelem jedné epochy. Velmi silně cítila význam doby, ve které žila, a ve které se vše staré a tradiční otřásalo v základech. Aby byla schopná tuto bouřlivou a velmi dynamickou historickou zkušenost zachytit, musela najít nový jazyk, nový rytmus a nově je zkombinovat. A ona to dokázala. Našla jazyk, který přesně a dokonale vyjadřuje zkušenost moderního člověka.
