Rezo Thabukašvili: Jsem jako lovec, který místo kořisti loví silné situace a emoce

19. červenec 2017

Z válečných zkušeností, z nebezpečných výprav na štíty himalájských hor i ze situací každodenního života těží ve své tvorbě gruzínský spisovatel Rezo Thabukašvili.

Rodák z Tbilisi se letos představil na literárním festivalu Měsíc autorského čtení. V pěti východoevropských městech četl ze své poslední povídkové sbírky "Třetí oko". Nejen o jeho povídkové tvorbě s ním při jeho zastávce v Brně natočila rozhovor Markéta Kaňková. 

Co Vás přivedlo k psaní, k literatuře? A co tvoří tematické jádro Vaší prozaické tvorby?

Má cesta literárním světem byla poměrně klikatá. Začínal jsem jako novinář, jako šéfredaktor jsem vedl gruzínský  čtvrtletník Nový věk zaměřený mimo jiné i na literaturu. Dodnes jsem velmi hrdý na to, že se nám podařila téměř titánská práce. Přeložili jsme do angličtiny šedesát nejvýznamnějších gruzínských klasiků, jejichž dílo jsme následně prezentovali v knihovně Kongresu Spojených států.

Jako autor jsem začínal tvorbou povídek, jejich první sbírka vyšla pod názvem „Autobiografie z profilu“ v roce 1998. Řada lidí mě tehdy za název sbírky kritizovala, protože prý nebyl relevantní. Ale já jsem už tehdy ve své tvorbě výrazně čerpal ze svého života, který byl a stále je poměrně bohatý na zkušenosti všeho druhu. Jako voják jsem se účastnil rusko-gruzínské války, absolvoval jsem řadu horolezeckých výprav, procestoval jsem téměř celý svět. Ve své tvorbě tedy přirozeně čerpám z těchto zkušeností, přestože k nim vždy přidávám nové roviny – situací, postav, emocí. Svou literární tvorbu bych velmi jednoduše přirovnal k nikdy nekončící cestě.

Je možné u Vaší tvorby jasně určit nějaké existenciální, filosofické východisko? Z jaké perspektivy, z jakého úhlu pohledu se díváte na svět?

Neřekl bych, že jako člověk a autor mám nějakou filosofickou platformu. Na všechno v sobě i kolem sebe se dívám perspektivou vlastních, osobních hodnot. Netvořím na základě nějakého hotového světonázoru, skrze nějž nazírám a reflektuji dění kolem sebe. Pro mě je právě literatura objektivem, kterým se dívám na svět. Také nejsem typ autora, který by každý den vstával a od rána tvořil, psal. Já spíš trpělivě čekám na moment, kdy se mnou začne hýbat určitá vnitřní síla, která následně začne hýbat i mojí rukou, a nemilosrdně mě vede k psaní. Obrazně řečeno jsem lovec, který v sobě i mimo sebe loví silné situace a emoce, kterým teprve následně dává formu, která je v daném okamžiku příhodná, relevantní.

Proslavil jste se především jako autor povídek, teprve před rokem jste napsal a vydal svůj první román s názvem Třináct dnů. V čem pro Vás spočívá rozdíl mezi těmito dvěma formami – mezi povídkou a románem?

Pro mě je tohle velmi zásadní a důležité téma. Já totiž nikdy dopředu neplánuji, jak dlouhý bude text, nebo jakou bude mít formu. To vše vyplývá až z procesu psaní, z jeho dynamiky, která je pokaždé jiná. Pro mě je tvorba textu velmi živelná, autentická, naturální, její výsledek se nedá předem určit, svázat do tvaru. Je to tak, že text formuje mně a já následně formuji text.

Co určilo, že Váš poslední text se rozrostl do plochy, do tvaru románu? Mohlo za to téma?

Téma tohoto románu není příliš aktuální. Já ostatně téma ani nevnímám jako jádro, jako nejvýznamnější komponentu tvorby. Pro mě je skutečně nejvýznamnější proces, který vše určí, ze kterého vše vyplývá… Dám Vám teď explicitní příklad toho, jak to v mém případě je se vznikem textu. Ten příklad pochází z doby, kdy jsem jako horolezec zdolával vrcholy v Himalájích, konkrétně vychází z  mé cesty na Purnu.

Vyrazil jsem na cestu časně ráno. Brzy jsem nabral dobrý rytmus a jasně jsem cítil i vnímal, jak mám hospodařit se silami pro danou distanci i obtížnost terénu. Asi v půlce cesty jsem přešel skupinu šesti silnějších Angličanů, kteří se na mě naštvali, protože jsem šel rychleji. Za nějakou dobu předhonili oni mě. Asi za hodinu a půl jsem je potkal znovu – všichni seděli na zemi a byli totálně vybití, bez energie, nemohli dál. Já jsem ale pokračoval stejným tempem a nekoukal jsem kolem sebe.

Nehodnotil jsem, jestli je někdo rychlejší, silnější nebo lepší než já. Nechal jsem se vést svým horolezeckým vědomím, intuicí, citem, a došel jsem zdárně do cíle. Tato intuice, tento cit u horolezce přichází samozřejmě s věkem, se zkušeností. Když už jste v poslední fázi cesty, tak už to pro Vás není tak těžké. Vycházíte na ni už jako vrcholový sportovec, jako hotový profesionál. Než se ale do této fáze dostanete, trvá to dlouho. A je to těžký a bolestný proces. Stejné je to i u lidí, kteří píší. Stejné je to i s literaturou.

Nepíšete jen prózu, ale působíte i jako scénárista a režisér dokumentárních filmů. Proč se dokumentu věnujete? Jaké Vám dokument dává možnosti v porovnání s literaturou?

Lásku k dokumentárnímu filmu mám v genech. Můj děd, po kterém jsem také dostal jméno, byl výraznou osobností moderní gruzínské historie a kultury, patřil k zakladatelům gruzínské dokumentární školy. Já sám jsem zatím napsal scénáře ke čtyřem filmům, ale na rozdíl od literatury jsem tyto scénáře psal vždy na zakázku, na zadání, na základě už vytvořených námětů.

První z těchto filmů pojednává o gruzínské světici, královně Ketevan, která byla umučena Peršany a její ostatky byly pochovány v západní Indii, na Goa. Druhý film zachycuje život a tvorbu slavného gruzínského básníka Kolaua Nadiradze – jde o kontroverzní portrét kontroverzního tvůrce. Třetí film jsem nazval „Kam míří karavana“. Jedná se o dialog vedený mezi gruzínskými literárními autory, mezi jednotlivými generacemi. Tohoto projektu se účastnila řada mých literárních přátel a účastnil se ho i můj otec. Poslední film je pak o americkém spisovateli J. D. Salingerovi.

Vraťme se na závěr zpět k literatuře. V čem podle Vás spočívá význam, funkce, smysl literatury?

V současnosti obecně panuje názor, že literatura jako druh umění je na ústupu, že ztrácí na významu i na závažnosti. Že lidé v digitálním a multimediálním věku pomalu ale jistě přestávají číst knihy a zanedlouho je přestanou číst úplně. Já osobně si myslím, že i kdyby tomu tak bylo, tak dokud budou existovat dobré texty, literatura má svou funkci, svůj smysl. Není nejmenší pochybnosti o tom, že bez literatury a všeho, co s sebou přináší, by tento svět byl velmi ošklivé místo. Já zkrátka pevně věřím v literaturu. V to, že existuje a má smysl dnes a stejně tak tomu bude i zítra.

Spustit audio