Resetting aneb jiné cesty k věcnosti
Galerie hlavního města Prahy propůjčila své prostory ve druhém patře Městské knihovny mladým českým umělcům věnujícím se předmětné malbě. Výstava trvá od 21. prosince 2007 do 23. března 2008 a je návštěvníkům přístupná denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin. UVNITŘ AUDIA!
Výstava Resetting, což znamená vynulování, seřízení, vymazání či znovunastavení, se snaží veřejnosti představit současné cesty předmětné malby. Zároveň v každém vyvolává otázku po samotném smyslu předmětné malby v dnešním světě. V průběhu vývoje malby se umělci v různých etapách od předmětné malby odklánějí nebo se k ní zase přiklánějí. Zde se tedy odhaluje význam slova resetting jako vymizení předmětné malby a její znovunalezení a hledání nového přístupu k ní. Předmětná malba je uměleckým evergreenem, je věčná. Výstava nám však neukazuje celé spektrum současné tvorby, ale je určitým intuitivním výběrem uměleckých děl autorů narozených převážně v 70. letech minulého století. Takový výběr se zrodil v mysli kurátora výstavy, rovněž třicátníka, Petra Vaňouse. Původně chtěl oslovit až čtyřicet umělců, ale nakonec jich vystavuje dvacet čtyři.
Umělci mají společnou zkušenost z dětství prožitého v době normalizace. Tato zkušenost však přežívá v jejich podvědomí v odpolitizované formě. Zároveň na ně má vliv dnešní konzumní společnost a bezobsažnost sdělení, jakási prázdná komunikace. Prototypem díla představujícího tyto vyprázdněné formy je např. obraz Tabule od Jaromíra Novotného. Z tabule se totiž nic nedozvíme, je pokryta tmavými barvami, přesto je to tabule, jejíž primární funkcí je informovat. Novotný je také autorem obrazu Resetting, který dal výstavě název. Představuje smyšlený záběr průmyslové kamery, která snímá interiér budovy, ale není zde přítomný žádný člověk.
Film a pohled filmové kamery je silným zdrojem inspirace. Daniel Pitín na svých obrazech vytváří promyšleně atmosféru scény z amerického filmu. Často na zem pohlíží z ptačí perspektivy. Různý úhel pohledu na skutečnost najdeme i v díle Zdeňka Sedleckého. Architekturu města a její infrastrukturu sledujeme na jeho obrazech z okénka letadla nebo z kapoty kamionu. Jeho malba vykazuje záměrné nedokonalosti jako je stékající barva či přemalování barev.
Jiným médiem, fotografií, se zabývá Pavel Malina. Jeho malby působí jako fotografie přenesené na plátno. Obrazy jsou umělcovými autoportréty, na nichž jsou v pozadí nápisy upozorňující na zásadní výstavy přelomu tisíciletí. Naráží se zde třeba na výstavu Neo Raucha v pražském Rudolfinu. Monochromní předměty Dalibora Davida jako Tabletka, Klobouk nebo Vana napadají absurdnost dnešního světa. Malby Josefa Czesaného jsou momentkami z jedoucí tramvaje. Veletržní palác i paneláková budova základní školy nám rozmazaně ubíhají před očima.
S problematikou kýče pracuje Filip Černý. Jeho typické panelákové balkóny malované technikou airbrushe, tedy rozstřikováním barvy bez použití tahu štětce, ukrývají v oknech provokativní výjevy. V jednom vidíme potápěče a ve druhém atomový hřib. K prázdnotě dnešního světa se vedle Jaromíra Novotného vyjadřuje také Pavel Šmíd. Jeho reklamní výjevy s fragmenty lidského těla jsou rovněž laděny do temně šedých tónů. Mají přímý dopad na divákovu psychiku. Obraz Sekretářka nazval kurátor Petr Vaňous "klaustrofobní momentkou". Schoulená pozice sekretářky vyjadřuje očekávání katastrofy.
Proti umělcům, jejichž díla jsou oproštěna od emocí, vystupují umělci, jejichž obrazy jsou samy o sobě plné citů nebo navozující určité pocity. Do této skupiny patří také František Matoušek, který maluje na vytrhávanou džínovinu nebo vytrháváním obraz modeluje. Z obrazů čiší domácí pohoda. Autor ztvárňuje na základě osobních prožitků výjevy s hrajícími si dětmi. Emoce přímo tryskají z děl Josefa Bolfa, jakéhosi romantika naruby. V panelákovém prostředí žijí frustrovaní lidé se zvířecími hlavami. Bolfovy obrazy jsou plné kontrastů. Růžová je přemalovaná tmavými barvami. Realita, smutek, katastrofy a dospělost stojí proti dětství a naivitě.
Mezi čtyři starší autory zastoupené na výstavě patří Egon Karpačovský (pseudonym KW). K obrazu přistupuje spíše jako ke konceptu. Maluje nejen na plátno, ale i na překližku. Představuje se zde především malbou modelů aut ze 70. let. Některé obrazy opírá o zeď a přidává instalaci povalujících se kol. Pracuje také s tvarem obrazu, který je např. komiksovou bublinou. Petr Písařík, malíř a sochař, vystavuje kromě obrazů i objekty, které bychom mohli nazvat prostorovou malbou. Naopak obrazy se vyznačují velkou plastičností. Používá recyklované a odpadové materiály. Červená paruka klauna se v jeho ateliéru proměnila v květ. Petr Pastňák představuje malby inspirované fotografií, ale v jiném smyslu než jeho mladší kolega Malina. Zdrojem inspirace jsou staré techniky jako třeba bromotisk. Poslední ze čtveřice, Jiří Petrbok maluje manýristicky protáhlé postavy v tragických situacích obklopené běžnými předměty jako jsou kancelářské potřeby.
Mnoho umělců pracuje s písmem. Na obrazech Jakuba Hoška bychom písmo na první pohled nerozeznali. Spíše máme pocit, že sledujeme trsy zvlněné trávy. Tyto precizní trsy jsou vytvořené pomocí vyřezávaných šablonek. Autor při malování poslouchá hudbu a právě texty písní pak touto technikou na obrazy zaznamenává. Velmi blízko má ke grafickému pojetí malby i Ladislava Gaziová, nejmladší vystavující autorka. Její obrazy nás nadchnou něhou, jež vyzařuje z nenašepsovaných pláten. Dalšími umělkyněmi na výstavě jsou Jana Formanová a Veronika Holcová. Každá se po svém vyrovnává s postavením ženy v současné společnosti.
Jedním ze stěžejních děl výstavy je Natěrač - Malíř Alice Nikitinové. Název se střídá. Záleží jen na rozpoložení autorky, když si odpovídá na otázku: "Kdo je to dneska malíř? Není to náhodou natěrač?" Tato nejistota prostupuje celou výstavu, a tak nás vyzývá k zamyšlení nad zapeklitou otázkou. Takže zájemci toužící přemýšlet o smyslu umění v dnešní době a o roli umělce mají do konce března jedinečnou příležitost.
