Přátelský portrét Petera Brooka

Padesátá léta v Brookově tvorbě jsou léty mnoha činoherních i operních režií, televizních inscenací a filmu Žebrácká opera. Brook se v tomto období stává mnohostranným „umělcem divadla“ sám navrhuje scénu, skládá hudbu. Inscenuje divadlo obrazů, které souvisí i s jeho ambicí filmového režiséra.

V období mezi lety 1962 (inscenace Krále Leara) a 1970 (Sen noci svatojánské), vznikají slavné polemické inscenace: Dürenmattovi Fyzikové, Weissův Marat Sade a experiment divadla krutosti v LAMDA Theatre. Brook hledá nové výrazové prostředky, dochází k výrazné politizaci jeho divadla. Důraz se přesouvá od scény k hercům a hereckým metodám, Brook obsazuje velké herecké hvězdy, např. herce a režiséra Johna Gielguda. Posouvá své inscenace do tzv. prázdného prostoru.

Režisérka Lída Engelová dostala příležitost s Brookem spolupracovat na inscenaci Snu noci svatojanské ve Stratfordu a i po ukončení práce s ním zůstala v celoživotním přátelském vztahu. Sledovala jeho dílo, viděla většinu jeho inscenací a podílela se i na knižních vydáních jeho teoretických a životopisných textů. Pro Britský rok připravila režisérův „přátelský portrét“ s využitím nahrávky jeho hlasu.