Poprask na laguně – recenze

02667188.jpeg
02667188.jpeg

Komedii Poprask na laguně si vybrali na závěr sezóny inscenátoři v ostravském Divadle Antonína Dvořáka.

Goldoniho Poprask na laguně patří k nejlepším komediím, jaké kdy byly napsány. To proto, že hra nabízí přehledný a srozumitelný příběh s jasnou zápletkou, plnokrevné postavy a velké herecké příležitosti, výstižně popisuje lidské slabosti, strasti i radosti života jak mužů, tak žen.

Tohle všechno navíc autor vepsal do příběhu o základní lidské touze: milovat a být milován. Dramaturg Marek Pivovar v úpravě textu podtrhuje hlavní dějovou linii související s partnerskými vztahy, nechává však silně zaznít i aktuální téma korupce.Režisér Janusz Klimsza pak dává důraz hlavně na člověčenství, smyslnost a v kladném slova smyslu tělesnost, akcentuje erotičnost textové předlohy.

Samotné představení se poněkud pomalu rozjíždí. Ženy čekající na muže-rybáře, kteří se co nevidět mají vrátit z lovu na moři domů, se velice nudí. To je sice výchozí situace, nuda se však se nesmí přelít do hlediště – a v daném případě se tak na chvíli bohužel stane. Autor ve snaze oživit začátek píše o intrice, kterou spustí lodičkář Toffolo a obchodník s rybami Vicenzo. Také oni se chtějí jen pobavit, a netuší, kam jejich intrika povede. V textu ostravské inscenace však tento motiv chybí.

Skutečná komedie začíná pak až v okamžiku, kdy na scénu vejdou muži, navrátivší se z moře. Od té chvíle stíhá jedna dramatická situace druhou, představení nabírá na tempu, jiskří tu jazykové mistrovství a vtip autora, i nespoutané herectví představitelů všech rolí.

Martin Víšek navrhl scénu, která posouvá děj z přímořské vesnice do města, a toto scénografické řešení nabírá na významu ve scénách s úplatky při soudním vyšetřování. Nikos Engonidis napsal chytlavou a veselou hudbu vycházející z italské melodiky. Kostýmy Elišky Zapletalové odpovídají charakterům postav, v některých případech (Titta Nane a kostýmní důraz na jeho mužnost) dokonce postavu dotvářejí.

U hereckých výkonů je zatěžko někoho vyzdvihnout, všichni se svých úkolů zhostí beze zbytku. Přesto mezi všemi vyniká Patron Fortunato Jiřího Sedláčka – z komediálního potenciálu postavy herec těží maximum a celek ještě ozvláštňuje vlastní lidskou jedinečností. Jiří Sedláček hraje, i když leží na zemi, a na jeho pompézní postavě vlastnicky a láskyplně opřena nohou o pupek stojí jeho žena Libera: herecká kreace Jiřího Sedláčka v této chvíli probíhá doslova od hlavy až ke konečkům prstů na nohou.

Vrcholný výkon podává František Večeřa v roli soudního vyšetřovatele Isidora. Jeho gesto, kterým vyžaduje úplatek může vejít do dějin. Petr Houska se rozhodl zahrát postavu Titta Nane jako poněkud přitroublého nadsamce s přebytky testosteronu. Živočišnost, se kterou hraje jeho milou Luciettu Lada Bělašková, vrcholí ve scéně radosti z mužova těla v závěru hry.

Režisér Klimsza využívá i prostor hlediště, půvabná je scéna vskutku „italského“ dialogu mezi Luciettou a Orsettou (Kateřina Vainarová), odehrávající se při věšení prádla na protilehlých balkonech nad ulicí. Petra Lorenzová hraje naivku Checcu s dívčím půvabem, s důrazem na prostomyslnost a touhou se vdát, jedno za koho.

Publikum při premiéře několikrát reagovalo potleskem na otevřené scéně a závěrečný aplaus nebral konce. Bodejť by ne: inscenace nabízí velkou porci výborné zábavy a zároveň se dotýká dneška – a to jsou hlavní předpoklady diváckého úspěchu.