Poetická síla nedokonalosti. Taneční inscenace Graces je oslavou svobody a přirozenosti

Z inscenace Graces|foto:Claudia Borgia, festival TANEC PRAHA

V inscenaci Graces si pokládáte otázku: Kolik podob má krása. Našli jste na ni odpověď?

Andrea Rampazzo: Ne, nenašli… Ale ta otázka je na místě, protože souzní s hlavním tématem. Už na začátku tvorby jsme se pokoušeli definovat krásu a to, co je nebo může být krásné. Zjistili jsme – což je asi přirozené – že každý z nás má na tyto otázky různé odpovědi a pohlíží na ně z různých úhlů. Není to sice nic objevného, ale podle mě je potřeba připomínat, že neexistují žádná univerzální měřítka. Inscenace Graces má za cíl zamíchat kartami a narušit zaběhnuté stereotypy. Má donutit diváky zamyslet se, zda i nedokonalost je krásná a zda vůbec slovo nedokonalost má v našem světě místo. Pokud už by se měla krása týkat těla, chceme ukázat, že není zdaleka tak jednoznačné, že jen mladé a pevné tělo je to, co by mělo být považováno za krásné. Ale tématem Graces může být i neúspěch, selhání, které se může proměnit v krásný zážitek, či moment. 

Čtěte také

Zbystřete své smysly tancem. Festival Tanec Praha přiváží díla Papaioannou i Forsytha

Inspirace pro Graces vychází mimo jiné i ze slavného díla Tři grácie sochaře Anotnia Canovy. Jedná se o Eufrosyné – vznešenost, Aglaiu – radost a Thálii – hojnost. Kterou z nich představujete vy?

Andrea Rampazzo: Je to tak, že všichni tři tanečníci – tedy já, Matteo Marchesi a Siro Guglielmi - představujeme všechny tři grácie. Nemáme je nijak rozdělené. V podstatě i Silvia Gribaudi je také grácií. V podstatě si pohráváme s představou, že jsme grácie – ne jednu stranu to bereme vážně a na druhou stranu si z toho děláme legraci.