Podle slov poznáte je

Jejich volební zisky se stabilně drží nad hranicí deseti procent a zřejmě ani v nejbližších parlamentních volbách pod ní nespadnou. Čím to je, že na rozdíl od všech okolních zemí je komunistická značka právě u Čechů stále ještě v kursu? Vždyť se ani sami netají, že jsou přímými dědici totalitního komunistického režimu, který čtyřicet let vraždil své odpůrce a systematicky šlapal po právech občanů.

Jejich znalosti

Tradiční odpověď zní: stále ještě existuje silné voličské jádro starých soudruhů. Doplňují je lidé, kteří si po roce 1989 nedokázali poradit s nově získanou svobodou a místo toho, aby začali věřit sami sobě, nostalgicky vzpomínají na starý režim plný sociálních jistot.

Je tu ovšem ještě jedna možnost. Česko-moravským komunistům se do značné míry daří dělat dojem solidní demokratické strany. V parlamentu intenzivně pracují na návrzích zákonů, předkládají vlastní iniciativy a v médiích se kultivovaně přou a vystupují přitom jako vzdělaní odborníci.

Na televizních obrazovkách se například objevují téměř výhradně lidé s tituly, takže se občas zdá, že komunistická strana není než seskupení doktorů všeho druhu. Je to působivé a efektivní. V Česku je totiž stále velmi silně zakořeněna úcta k titulům jako symbolu vzdělanosti. To na voliče působí: Kdo jiný než doktor nebo inženýr je vzdělaný a rozumný a kdo jiný by měl vládnout než vzdělaní rozumní lidé?

Ve skutečnosti má komunistická elita se svým vzděláním jeden vážný problém. Jejich znalosti jsou převážně encyklopedické (nejde jen o chodící knihovnu Miroslava Randsdorfa) a chybí jim provázanost a souvislosti. To je sice výborná živná půda pro demagogii a populismus a méně pozorní diváci doktorskému mámení rychle podlehnou, ti pozornější to ale samozřejmě velmi rychle odhalí. Vysoká čísla v předvolebních preferencích a nové mladé přírůstky do strany přesto svědčí o tom, že na vábničku chytrých komunistů skáče až překvapivě hodně lidí.

Několikrát za rok

Sázka na vzdělanost a odbornou kompetenci není českým unikátem. Stejnou cestou vykročili v Německu i nástupníci Ericha Honeckera. Ti ovšem ke schopnostem fundovaně hovořit o ekonomicko-politických problémech přidali ještě Bußfertigkeit - ochotu k pokání za minulé činy. Proto se přejmenovali na Stranu demokratického socialismu a proto se také nedávno omluvili sociálním demokratům za represe z poválečných let, všem občanům Německa pak za stavbu Berlínské zdi. Ochota k pokání spolu s intelektuální kompetencí ve věcech řízení země je novým způsobem, jak němečtí postkomunisté chtějí posílit svůj koaliční potenciál a jak chtějí najít cestu k sociální demokracii.

Českým komunistům ona Bußfertigkeit zatím chybí. Chtělo by se říct - naštěstí. Jenom tento zatvrzelý odpor k omluvám jim uzavírá bránu ke spolupráci se Špidlovými socialisty a tím i k vytoužené legitimaci demokratické strany.

Neochota k omluvám je ovšem vcelku pochopitelná. Kdyby se Grebeníčkovi soudruzi omluvili, poplivali by tím posvátnou krávu minulosti a přišli o velkou část skalních voličů. A tak rudé třešně zůstávají dále při staré, mírně schizofrenní politické taktice. Na jedné straně hrají hru na solidní demokratickou stranu, která je vždy připravena spolupracovat na dobré věci ve prospěch národa.

Na druhé straně si několikrát za rok na hlas zavzpomínají na staré dobré časy, kdy se o Leninovi a Marxovi ještě nesmělo pochybovat a kdy byl byla hvězda komunismu jedinou hvězdou politické oblohy.

Masky padají, převleky se sunou k zemi a zůstává totalitní nahota xenofobních násilníků.

Petr Fischer Autor je komentátor Lidových novin

Napsáno pro Svobodnou Evropu a Respekt v rámci cyklu Dnešek

ČRo 6 / RSE

12. května 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz