Pavla Vykopalová. Na tenisovém kurtu stejně jako na jevišti
Nositelka ceny Thálie 2016 za titulní roli Káti Kabanové v Carsenově inscenaci slavné Janáčkovy opery na scéně Národního divadla v Brně, sopranistka Pavla Vykopalová hovořila o svých nejsložitějších uměleckých úkolech.
Mezi ně patřily nastudování sólového partu v Kabeláčově páté symfonii pro Český rozhlas a role Clemence v opeře francouzsko-finské skladatelky Kaiji Saariaho. Přiznala, že mezi její nejoblíbenější autory patří Leoš Janáček a Antonín Dvořák, jehož kněžnu z opery Čert a Káča momentálně ztvárňuje na prknech své domovské scény v Brně.
Tentokrát se Vykopalová více rozpovídala o svém soukromí a dětství. „Můj dědeček měl krásný hluboký bas. Dokonce šel zkusit konkurz na roli Vodníka do pražského Národního divadla a zazpíval tak, že ho chtěli vzít, i když ho nikdo neznal. Jenže on jim vysvětlil, že si to přišel jenom zkusit, protože má na obou očích třináct dioptrií a bez brýlí by z jeviště nic neviděl. Tenkrát ještě nebyly kontaktní čočky. Takže zpíval koncertně a jinak byl učitel a ředitel gymnázia. Maminku i tetu vychoval k hudbě a ony to svědomitě předávaly dál. Už jako malá holka jsem hrála na klavír a s maminkou i dědečkem jsme muzicírovali. Když jsme přijeli na návštěvu do Říčan, sedl děda ke klavíru a hned jsme zpívali. Vyrůstala jsem obklopena hudbou," říká Pavla Vykopalová.
Poté ji moderátor pořadu Ivan Ruml vyzval, zda by si s ním v živém vysílání za jeho klavírního doprovodu nezazpívala. Sopranistka navrhla árii Mařenky „Ten lásky sen" z 3. dějství Smetanovy Prodané nevěsty.
Předtím ještě hovořili o zpěvaččiných sportovních úspěších. V této souvislosti mj. řekla: „Loni jsem se zkoušela k tenisu po letech vrátit, párkrát jsem si byla zahrát, ale musím říct, že dnes mě na kurty spíš táhne to, že se tam potkávám a popovídám si s lidmi. Ale plánuju, že budu chodit hrát v důchodu. Ono se to totiž úplně nezapomene."
Na otázku, co jí přinesl sport pro operu, odpověděla: „Bojovnost a odhodlání, schopnost zapnout v inkriminovanou dobu před premiérou. Například zkoušet Carsenovu Káťu Kabanovou v jednom obsazení znamená umět si rozvrhnout síly. A to není snadné, protože já, na rozdíl od některých kolegyň, nejsem typ, který se na zkouškách šetří a vše si schovává až do finále. Samozřejmě si hlídám hlas, takže v extrémních výškách nejdu až na hranu, ale že bych jen „markýrovala", tak to ne. Potřebuju si věci zkoušet i naplno, abych pak nebyla na poslední chvíli zaskočena. Nejen technicky, ale i mírou emocí."
Sopranistka Pavla Vykopalová vystudovala zpěv na Státní konzervatoři v Praze, studium ukončila v roce 1993. Nejprve byla členkou Pražského filharmonického sboru, sólovou kariéru zahájila jako mezzosoprán pod pedagogickým vedením Lenky Šmídové a od roku 1997 prof. Jiřího Kotouče. V roce 2006 přešla na soprán, v soukromých hodinách pokračovala u prof. Marie Urbanové. Má ve svém repertoáru operní role od baroka až po 20. století, kromě opery se věnuje také oratorní, kantátové i písňové literatuře včetně současné tvorby.
V Telefonotéce mj. uslyšíte novou nahrávku kantáty Bohuslava Martinů Romance z pampelišek, ukázky z oratoria Svatá Ludmila a kantáty Svatební košile Antonína Dvořáka.
Nejposlouchanější
-
Marcel Proust: Swannova láska. O ničivé síle lásky, žárlivosti a touhy po společenském postavení
-
Jan Weiss: Sen o tisíci patrech. Fantaskní a vizionářské sci-fi ze třicátých let
-
Gaius Suetonius Tranquillus: Životopisy císařů. Náhled nejen do soukromí římských vládců
-
Josef Pohl: Kdo je mým soudcem? Jiří Holý v roli muže, který čelí vlastnímu rozsudku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.