Pád do božského Raffaela. Výstava ve Vídni člověka dostane do prostoru čisté krásy, ideality

20. prosinec 2017
Raffael: Vraždění neviňátek, zhruba 1505 až 1510

Byl to naivní nápad, odjet během adventu do Vídně a hledat tam, co nelze najít v běžném každodenním provozu. To, co od adventu očekáváme − tedy uklidnění a usebrání. Vánoční Vídeň je buď plná lidí, kteří dostali stejný nápad, nebo plná těch, kteří si do Vídně přijeli "užít Vánoc". Nejeli tedy za zpomalením a rozvahou, nýbrž za zážitky a emocemi. A čím více emocí, tím lépe.

Žijeme v mediálním světě, média hrají roli centrálního jeviště a jen velmi málo věcí umíme udělat bez zprostředkování a bez ukazování a předvádění, bez odrazu sebe samých. Neslyšně, v tichosti. I Vánoce je třeba vytroubit do světa, kdyby si náhodou někdo nevšiml, že přicházejí. I Vánoce získávají podobu mediálního cirkusu, v němž se ztrácí intimní osobitost. Vánoční svátky mají dnes blíže k bezbřehým bakchanáliím než k tradičnímu křesťanskému svátku, i proto jim přirozeně vládne Santa Claus pijící coca-colu a ječící mimozemšťan z Alzy.

Raffaellova freska s olympskými bohy

Ve Vídni snad jen příjemněji, protože z hrníčku se pije svařené víno, stánky nabízejí více i méně kýče, zůstalo více tradice (v poslední době té barokní), křičí se však i tady jako na každém "festu". Zejména v zábavním kempu před vídeňskou radnicí, který je esencí přejedených a vykřičených Vánoc.

A tak je nejlepší cestou k vánočnímu usebrání ve Vídni pobyt na výstavě malíře, jehož jméno však dnes také často splývá s oblíbenými bonbony. Raffaello Sanzio da Urbino, známý jako Raffael Santi či prostě Raffael, vás svými kresbami, sloužícími jako předlohy budoucích velkých obrazů, dostane do prostoru čisté krásy, ideality, jež je dnes možná pouze jako hyperrealita.

03124049.jpeg

Umění jako "mimésis" (nápodoba) skončilo před pár stoletími, přičemž především poslední dvě hledáním abstraktní čistoty otevřela cestu k nové realitě. K simulaci reality coby vítězství lidského umu nad světem.

Jak kdysi prorokoval psychoanalytik Erich Fromm, "budeme jako bohové", a tato osudová prognóza se naplňuje právě teď. Přiblížili jsme se bohům tím, že dokážeme vytvořit paralelní svět, svět sám pro sebe, který je ve své simulaci tak dokonalý, že jej jen s obtížemi rozlišíme od reality.

Člověk se stal všemocným demiurgem, jen jaksi neví, co s novými světy dělat, jak je využít, jak v nich vládnout a spravedlivě panovat, jak v nich ve všech najednou žít. Člověk onemocněl "božskou nemocí" a neví, jak se z ní léčit.

Raffael předvádí jinou dokonalost. Nejde jen o dokonalost vrcholně mimetickou, tedy o technické zachycení božího stvoření, tedy o uchopení toho, jak vnějškově vypadá tělo a tváře lidí.

Divák nemusí být odborníkem a popsat na téma stovky tiskových stran, aby si všiml, že malíř patřící do velké renesanční trojky (da Vinci, Michelangelo, Raffael) dokázal Boha napodobit v mnohem důležitějším ohledu. Dokázal nakreslenou dokonalost těl a obličejů animovat, tedy naplnit je duševním obsahem.

Ani to ale není ještě úplně přesné. Raffael není Dürer. Nevtiskává do svých postav primárně časovou stopu, tedy stopy stárnutí a výrazy utrpení. Je-li něco Raffaelovi cizí, pak je to pozdně renesanční naturalismus, padající později do barokního šerosvitu a dekadence, do bitvy světla a tmy.

Raffael kreslí vrásky jako záhyby Boha, tak aby vystihl reálnost reality (a to je totéž co Bůh!), její jasnost, nikoliv temnotu či soulad dosažený v dialektice boje. Duše není čas!!! Raffaelovy postavy a tváře jsou naplněny jakýmsi ideálním, nečasovým klidem, jsou živé a přitom vnitřně vyrovnané, spokojené, usebrané. Jsou − Boží!

V Raffaelovi, chcete-li, se tedy také nějak stáváme Bohem, ale jinak, než jak to zažíváme při pobytu ve virtuálním světě. Zatímco ve virtualitě sdílíme vnější atributy Boha, jeho externí schopnosti, skrze Raffaelovo umění se dostáváme do jeho vnitřku, do interního světa boží intimity. A tady někde se také můžeme setkat se smyslem vánočního poselství o zrození Boha do proudu času.

Pokud se ovšem dokážeme odpoutat od křiku vánočního konzumního reje. Pokud v davech diváků ve vídeňské Albertině dokážeme na chvíli vypnout a − propadnout se do božského Raffaela…