Orestek – recenze novinky v Divadle Na zábradlí

Svůj specifický pohled na klasiku, kde prostřednictvím archetypálních témat zkoumá rozklad rodinných vztahů na přelomu 20. a 21. století, ukázal mladý režisér Jan Frič už v předcházejícím Moliérově Tartuffovi. V případě Orestka (který ve stejném tvůrčím týmu s dramaturgyní Lucií Ferenzovou) slouží dílčí motivy antických příběhů k evokaci dětství, v němž notoricky chybí mužské vzory. Hlavní hrdina je formován prostředím, v němž je obklopen téměř výhradně ženami.

Frič příběhy přímo přehušťuje symboly, kterými je divák chvílemi zahlcen, ne vždy se mu podaří najít spojitosti a rozluštit tajenku vztahových propletenců. V každém případě je ovšem jasně dán směr režijní výpovědi. Inscenace se tak stává působivým svědectvím o zmatené existenci dětí, které se marně snaží vyznat ve světě, který je obklopuje. Vytvářejí si tedy vlastní svět, který je pro ně jedním velkým dobrodružstvím.

Všechno je hra, jak je naznačeno už na počátku, kdy děti při házení míčem vyvolávají slova jako ananké (nevyhnutelnost osudu) či hybris (pýcha či arogance, která vyvolá trest), aniž by jim kladly nějaký hlubší význam. Jsou to jen slova, stejně jako řetězec vražd je jen další prvek hry. Pod vlivem okolí se tak děti stávají „nevinnými teroristy“. Stará známá pravda, že právě zážitky z dětství fatálně ovlivňují životní přístup v dalších letech, je tu názorně potvrzována.

K vyjádření myšlenek a především k vykreslení celkové atmosféry výrazně přispívá celý obal inscenace – scéna Matěje Sýkory, kostýmy Barbory Zelníčkové či hudba Michala Cába. Život dětí se odehrává ve stínu ponurých paneláků, v omšelé prádelně, v níž se mísí staré kusy nábytku s designovanými židlemi ve tvaru stylizovaných van či mnohovýznamově využívaná pračka.

Kostýmy napomáhají k výrazným charakteristikám hrdinů. Krátké kalhoty a punčocháče u Orestka, volánkovitá sukýnka u Hermiony, lehce punkový ohoz Pyladés, leccos vypovídá o svých hrdinech už předem. Symbol bezpečí by měly dětem dodávat plastiková nafukovací křidýlka (kdo by si nepamatoval na traumata školního plavání!), které jim ale zároveň překážejí. Opatrná Hermiona si ponechává nepohodlný plavecký kruh i v dospělosti.

Oblečení dospělých evokuje jakousi domáckost, matka Klytaimnéstra nosí ortopedickou obuv, obrovský turban na hlavě a župan ozdobený šesti dudlíky, kterými připomíná zvířecí samici. Helena v elegantním kostýmku, tmavých brýlích a šátku je zase ozvěnou filmových hvězd 60. let.

Frič si rád pohrává s rozostřenou identitou jednotlivců, a tak krásnou Helenu, stejně jako přihlouplého samce Aigistha ztvárňuje Ladislav Hampl, Pylada, spojovaného v historii s Orestem jako blízkého přítele a možná i milence, hraje Gabriela Pyšná. Zástupným symbolem muže, modly, šprýmaře a zároveň pohodlného tatíka ztvárňuje ve dvou podobách Agamemnona a Menelaa Miloslav Mejzlík.

Většina příběhu ale patří ženám – ty v době, kdy muži pracují (či bojují) v zahraničí, přebírají dominantní role v rodině i ve společnosti, a holčičky ze sídlištní party je zdárně kopírují. Orestek je tak zatlačen do role milovaného, ale stále manipulovaného benjamínka, korunu všemu nasadí matka, když ho přinutí nosit holčičí šatičky. Přivyklý této roli je v okamžiku, kdy se po něm najednou chce, aby se choval jako muž, zaskočen a jen bezmocně vykřikuje: Já jsem přece holčička!

Ivan Lupták citlivě vystihuje typ tichých introvertních kluků, kteří náhle zaskočí okolí nečekanou krutostí a bezohledností. Jinou podobu tragické nevinnosti nabízí Klytaimnéstra Kristiny Maděričové. Utahaná, starostlivá matka, která si trochu směšně a trapně snaží utrhnout alespoň kousek štěstí.

Rozporuplnost dětské duše, zmítané mezi idealizovanými vzpomínkami a nepříjemnou realitou, v různých podobách ztvárňují Natálie Řehořová jako rázná Elektra, která je zvyklá v partě rozhodovat, i když by se ze všeho nejraději stulila v otcově náručí, Pyladés Gabriely Pyšné, napůl kluk a napůl holka, či submisivní Hermiona Natálie Drabiščákové, věčný outsider kolektivu.

Působí to celé chvílemi velkolepě, předimenzovaně, ale jako bychom za tím vším vytušili tichý pláč. I když pláč se dnes nenosí, důležitá je image – to ví přece každé malé dítě.

Euripidés a kolektiv: Orestek Režie: J. Frič Hrají: N. Drabiščáková, K. Maděričová, G. Pyšná, L. Hampl a další Divadlo Na zábradlí Praha Premiéra 11. 3. 2011

Rozhovor s režisérem inscenace Janem Fričem naleznete zde.