Figarův rozvod. Vynikající herecké výkony Jany Štěpánkové a Borise Rösnera v komedii Ödöna von Horvátha

1. července 1938 prolétla podvečerní Paříží krátká, ale prudká vichřice, která porazila stoletý kaštan na rohu Champs-Elysées. Pod jeho větvemi na místě zemřel šestatřicetiletý rakouský prozaik a dramatik Ödön von Horváth. Paradoxní smrt, skoro jako z některé z Horváthových her. Větve padajícího stromu totiž nadlouho pohřbily i Horváthovo dílo, které zažilo renesanci až začátkem 60. let minulého století. Z nedlouhého Horváthova života patří dramatické tvorbě jedno desetiletí, léta 1926 až 1936. Světoběžník a svou podstatou „Evropan“, který podle svých slov „vlast nikdy žádnou neměl a nijak tím netrpěl,“ o své tvorbě řekl:

Nepíši proti, ukazuji jenom… Nepíši však také nikdy pro, takže se může stát, že to vypadá jako proti. Existují jenom dvě věci, proti kterým píši, a to je hloupost a lež. A dvě, za něž se stavím, a to je rozum a upřímnost.