Zoufalci se nejeví jako oslnivý debut

Jitka Rudolfová zaujala už některými svými filmy na FAMU, především bakalářským snímkem Marta a Berta 26, vítězným titulem Famufestu 2006. V kontextu příslibu, který Jitka Rudolfová pestrou Martou a Bertou nám divákům dala, se Zoufalci nejeví jako oslnivý debut, vnášející do české kinematografie něco zásadně nového. A to přesto, že ho stále lze zařadit k tomu poctivějšímu z letošní nikoli výborné, ale solidní české filmové nadílky.

Za malý detail, kterým zkusím nazřít celou poetiku filmu, vezmu scénu partnerského rozchodu jedné z hlavních hrdinek Lindy (Pavlína Štorková) a Zdeňka (Jiří Havelka, jinak divadelní režisér a člen VOSTO5). Uprostřed dialogu nespokojené ženy a přelétavého muže, šokovaného sdělením o vysazení antikoncepce, vidíme prostřih na malé, roztomilé koťátko, o které se Linda stará. Funkce scény je několikerého druhu. Zaprvé je kočičí mládě symbolem nenaplnitelných Lindiných tužeb, a taková metafora je povrchní a nenápaditá. Zadruhé tento prostřih na kotě poněkud naředí atmosféru hádky, která vzápětí pokračuje Zdeňkovým odchodem a návratem s práškem. K takovému naředění nevidím v situaci, o kterou jde, příliš důvod. A především kotě na pruhované peřině diváka nasměruje k přijetí určitého hlediska, což je důležité, podíváme-li se celkovou síť postav filmu. U Lindy stejně jako u všech ostatních máme velmi jasno v tom, že jsou dobří a sympatičtí, zatímco jejich partneři a partnerky se pohybují na hraně nesnesitelnosti, necitlivosti hlouposti a dokonce psychopatického jednání. Na film, který se civilně a realisticky snaží na skupinovém vzorku nahlédnout celou generaci, je to trochu ubohé.

Zoufalci se snaží prezentovat jako větší průzkum třicátníků než jsou. Bez debaty obsahují celou řadu velmi dobře odkouknutých scén a odposlechnutých dialogů - režisérka ostatně otevřeně mluví o tom, že brala přímo ze svého okolí. Věkově odpovídající publikum se ve filmu do nemalé míry pozná, protože řada situací včetně naprosto hřebejkovské hádky u stolu, je obvyklá až předvídatelná. Vzhledem k tomu, že vše ale výslovně přichází do kontextu hodnotového vývoje mladších českých generací od r. 1989 (na toto téma Linda píše dokonce akademickou práci!!!), ukrajuje si film příliš velké sousto. Pozorovací talent a odpovídající civilní herecké zpracování s řadou méně známých tváří, nelze zaměňovat s analýzou, která se ve filmu nekoná. Celý film je také lehce naředěný komickými scénkami, které děj neposouvají a charakteristiky nerozvíjejí: např. sousedka-důchodkyně sveřepě žádající o podpis petice, gay zapomněl na statku uvázat kozu apod. Komika překrývá řadu situací, ze kterých by mělo spíše zamrazit. Až se nabízí otázka, jakou roli sehrála dramaturgie Kristiána Sudy, který stojí za celou řadou porevolučních filmů s podobně otupeným ostřím, najmě v typickém žánru tragikomedie ze současnosti.

Jakkoliv je film s civilní slupkou nápaditě sestříhaný, po formální stránce je také méně výrazný než Marta a Berta 26. Přidává se moment necitlivě dodaného sponzorského product placementu, se kterým se u produkční společnosti Negativ nesetkáváme poprvé, a slabá hudební dramaturgie celého snímku... Zjišťujeme, že z pohledu českého středního proudu, dlouhodobě maskovaného málem za autorské umění, jsou Zoufalci příjemné osvěžení novým jménem, o nový vítr v naši kinematografii se ale zatím nejedná.