Letní shakespearovské slavnosti – umění, nebo komerce? Básník Karel Šiktanc slaví pětaosmdesátiny

Poetický protipól obstarává evokace magické atmosféry aténského lesa, ve kterém se postavy na čas ocitají. Děje se tak zejména pomocí skupiny elfů – tanečníků. Loutková manipulace Heleny, halucinující po pozřené houbě, patří k nejsugestivnějším místům produkce. Jinak jde o magii spíše instantní, která je podporována dutě muzikálovou hudbou. Švejda ale uzavírá svou recenzi v Lidových novinách otázkou, zda není právě rychlopalná komika a vizuální čarování to, co si diváci od Letních shakespearovských slavnostní slibují.

Básník Karel Šiktanc se dnes dožívá pětaosmdesáti let. O jeho postavení v české literatuře vede v témže deníku rozhovor Jiří Peňás s básníkem Petrem Hruškou. Ten loni vydal šiktancovskou monografii s názvem Někde tady. Ta začíná začátkem padesátých let – podle Jiřího Peňáse ne zrovna obdobím, na které by mohl být Šiktanc hrdý.

„A ani moje kniha, ani Karel to také neomlouvají,“ odpovídá Hruška. „Vůbec nejde o to, se z toho nějak vyomluvit, spíš neustále úzkostně trnout, jakému omylu může člověk, byť dočasně, podlehnout. U tohoto autora je to vlastně počátek celého básnického a životního příběhu, kterým je úsilí o navrácení váhy a důstojnosti skutečnému slovu.“ Na otázku, zda existuje něco jako typické Šiktancovo slovo, Hruška odpovídá, že existuje něco víc – typická šiktancovská hudba.

Revival očistil lidové komedie – myslí si Mirka Spáčilová, a proto zvolila tato slova jako titulek ke své recenzi filmu Alice Nellis v Mladé frontě Dnes. Po dlouhé době se divák českého filmu smí řehtat i dojímat, aniž se na něj ostatní dívají úkosem. Revival, který zítra přichází do kin, je synonymem inteligentní, vstřícné a nepodbízivé zábavy, jejíž tradice vede od Světáků po Ženy v pokušení.

Nálada filmu je nakažlivá jako skvělá muzika i jako heslo, že umírání neomlouvá. Sice jasně napovídá, kam chce příběh stárnoucích muzikantů dospět, ale činí tak bez morality, sentimentu i předstírání něčeho vyššího. Jestli dnes zadumané nebo neumětelské české filmy podle Spáčilové vyhánějí diváky z kin, sluší se přidat k hodnocení Revivalu pár procent za naději, že zase jednou přišel snímek, který může lámat rekordy v návštěvnosti, nikoli v hlouposti. A celkové hodnocení Mladé fronty? 75 %

Esem filmu je podle Jindřišky Bláhové a Hospodářských novin Vojtěch Dyk. Žádný jiný český film se za posledních deset let nesnaží tak systematicky dostat do kina teenagery i šedivějící koruny zároveň. A možná žádná jiná česká komedie není tak promarněnou šancí. Stojí na formuli: jednoduchý žánrový půdorys, líbivý, nekomplikovaný humor a populární herci – Boleslav Polívka, Miroslav Krobot nebo Karel Heřmánek.

Vztahy z pera režisérky jsou ale podřízené přímočarému tahu na vtipnou a emocionální branku. Příběh s potenciálem nadčasovosti a všeobecné výpovědi o lidské zkušenosti se mění v sérii klipů, scének a vypravěčských zkratek. Co mohl být komediální rock’n’roll, skončilo jako stará známá česká písnička. Poslouchá se podle Jindřišky Bláhové hezky, ale jak uzavírá svou recenzi v Hospodářských novinách: „I can get very little satisfaction“.

A ještě Právo, kde najdeme hodnocení Jana Šídy pondělního vystoupení legendárního texaského tria ZZ Top v pardubické ČEZ Aréně. Nástup vousáčů byl nemastný neslaný, bez pompy a světelných efektů. Nepozorný divák si začátku jejich vystoupení ani nemusel všimnout. Kdyby chyběla velkoplošná projekce, byl by koncert po půl hodině dost nudný. Členové skupiny s publikem nijak výrazně nepracovali, občas popošli na forbínu, a to bylo všechno.

Roztleskávání publika přišlo až při prvním přídavku, což bylo hodně pozdě. Proto nebylo divu, že mnohahlavý dav v Aréně připomínal spíše hladinu rybníka za bezvětří než rozbouřený živel oceánu. Že by diváci kapelu ignorovali, to se říct v žádném případě nedá. Ale o nějaké obzvlášť emotivní atmosféře také nemůže být řeč. Hodnocení Jana Šídy – 70 %.