Výběr z denního tisku, 19. února

Fotografie ze čtvrteční demonstrace před ministerstvem kultury zdobí stránku Lidových novin. V popředí snímku jsou kelímky s mléčnými výrobky a v pozadí demonstranti s transparenty „Živá kultura už jen v jogurtech.“

Bývalý ředitel Moravské galerie v Brně Marek Pokorný v článku píše, že rozdělování kultury na živou a mrtvou je scestné. Vzniká podle něj ke škodě všech opozice mezi takzvanou živou kulturou, péčí o památky a příspěvkovými organizacemi. Pokorný připomíná, že mezi ně patří kromě Národního muzea nebo knihovny také Památník Terezín nebo Lidice.

V Lidových novinách můžeme najít také recenzi Jany Machalické na plzeňskou adaptaci filmového scénáře Je třeba zabít Sekala. Režisérka Natálie Deáková se napoprvé v divadle J. K. Tyla uvedla dobře – nabízí čistou a stylovou koncepci, která neokázale sleduje základní myšlenku příběhu – za každé porušení obecně platného řádu musí přijít trest.

Jana Machalická ve svém sloupku také píše o strašení ve Zlaté kapličce. Řeč je o téměř roční stávkové pohotovosti operního orchestru Národního divadla, ke kterému se přidali minulý týden i sólisté. O co jim jde? Ptá se Machalická. A sama si odpovídá: chtějí, aby se nový ředitel upsal krví, že nikoho nepropustí. Měli by si ale uvědomit, že opera Národního divadla má o sto členů víc než třeba pařížská opera.

Včerejším nominacím cen Akademie populární hudby Anděl se věnuje kulturní rubrika dnešního Práva. To připomíná, že nejvíc želízek v ohni má skupina Kryštof. Za album Inzerát si může odnést prvenství v pěti kategoriích, její frontman Richard Krajčo má nominaci šestou a může se stát zpěvákem roku.

Mladá fronta Dnes upozorňuje, že akademici se letos sejdou v novém složení a v počtu sto deseti hudebních odborníků. Ti budou rozhodovat a hlasovat přímo na předávacím večeru šestnáctého března v Průmyslovém paláci v Praze na Výstavišti. Přímý přenos nabídne Česká televize.

Výstavu Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru navštívil a v Mladé frontě hodnotí kritik Radim Kopáč. Výstava je k vidění od začátku února až do 24. března v pražské Meet Factory. Podle Kopáče přehlídka zanechává v návštěvníkovi dojem, že kdesi blízko je daleko hůř než u nás.

A že i s takovým marasmem se dá něco dělat – umělecky mu vzdorovat. Výstava shrnuje díla třiceti umělců a skupin z Ruska především devadesátých let. Od komiksu přes fotografie až po záznam happeningu, který předvedly v moskevském chrámu Krista Spasitele členky punkové skupiny Pussy Riot. Výstava dostala od Mladé fronty Dnes 85 %.

V tomtéž listě píše Věra Drápelová o hobojistovi Vilému Veverkovi. Tomu vydal Supraphon nové album se dvanácti fantaziemi Telemana a šesti metamorfózami Brittena. A proč zrovna tito autoři? Veverka odpovídá:

„V baroku byl hoboj velmi exponovaný, potom ustoupil do pozadí. Další rozvoj hudby pro sólový hoboj přinesla až druhá polovina dvacátého století, konkrétně právě Brittenova skladba, kterou jsem natočil,“ uvádí Veverka. Z rozhovoru s ním zjistíme, že kromě hraní na hoboj také rád jezdí na horolezecké expedice, kde pořizuje fotoaparátem výjevy pro většinu lidí nedostupné.

Jaký je Krysař v Klicperově divadle? To se dočteme v Hospodářských novinách. V režii Jana Friče se podle Michala Zahálky na jevišti střetávají dvě divadelní poetiky. Výsledkem je dráždivě neústrojný eintopf, který stojí za povšimnutí.

Královéhradecký Krysař je kombinací pivního humoru a romantického patosu. Tento mix smysl dává – coby portrét střetu romanticky vykořeněného hrdiny s vypočítavým maloměstem. Je to divadlo neklidné, zneklidňující.

Leckdy se ale není čeho chytit a na bezmála dvouapůlhodinové ploše už lavírování mezi styly působí poněkud únavně. Za pozornost stojí ale stojí výkony Davida Smečky coby Krysaře a Agnes v podání Marty Zaoralové, nebo její matky, kterou ztvárnila Zora Valchařová-Poulová.