Výběr z denního tisku, 29. ledna

Včera ráno zemřel grafik Oldřich Kulhánek. Hospodářské noviny píšou, že i kdyby si žádný z Čechů nikdy nepořídil uměleckou grafiku, dílo Oldřicha Kulhánka nosí každý při sobě – nejznámější jsou totiž jeho podobizny z našich bankovek.

Právo připomíná, že co do řemesla a stylu se Kulhánek inspiroval prací starých mistrů. Mnohokrát navštívil Belgii, kde i některé ze svých grafik tiskl. Obdivoval renesanční velikány Hieronyma Bosche nebo Albrechta Dürera. O svém vztahu k nim říkal:

„Pokaždé, když něco udělám, říkám si, zda bych jim to mohl ukázat a nestyděl se před nimi.“ Lidové noviny píšou, že za své kritické listy, zejména za zesměšňující zobrazení Stalina, byl v roce 1970 Kulhánek zatčen a za hanobení představitelů komunistických zemí skončil ve vězení. Jeho grafiky se ale nelegálními cestami dostaly za hranice.

Mladá fronta připomíná ještě jednu Kulhánkovu roli – byl totiž autorem řady českých poštovních známek. Kromě prezidentů navrhl portréty Gustava Mahlera a Vítězslava Nezvala nebo sérii s králi z rodu Přemyslovců. Portrét Miloše Zemana už bude muset na známku navrhnout někdo jiný.

Postavy z bankovek ožily v brněnské Huse na provázku. O tom píše ve své recenzi Jana Machalická v Lidových novinách, které hodnotí inscenaci Rozrazil 2013 – O naší nynější krizi. Páté číslo scénického časopisu vzniklo za spolupráce Husy na provázku, Hadivadla a Divadla U stolu.

Krize společnosti a jevů jako korupce, klientelismu nebo chudoby divadelníci rozvíjejí s různou mírou humoru. Od vysloveně neumělého ztvárnění až po Morávkovy dryáčnické výjevy surrealistického chaosu. Sžíravě sarkastické politické divadlo, které je schopno zacílit a přesně trefit cíl, se ale nekonalo. Machalické chyběla dramaturgická péče a schopnost vyjádřit to, o čem se hrálo, v abstraktnější rovině bez polopatismu.

Tenor, který umí přitlačit. Těmito slovy čestují dnešní Hospodářské noviny finského operního tenora Topi Lehtipuu. Se svojí rockovou kapelou šokoval Evropu, dnes tentýž muž stane na pódiu pražského Rudolfina, aby za doprovodu Collegia 1704 zpíval Monteverdiho a Vivaldiho árie.

„Bylo by nudné, kdybych se měl věnovat pouze hudbě z jednoho období,“ řekl Lehtipou před koncertem Hospodářským novinám. Dnešní vystoupení chce upozornit na méně známá díla italských skladatelů sedmnáctého století. Finský tenor se na český barokní ansámbl těší: „Úžasné nahrávky a nadšení dirigenta Václava Lukse dávají tušit, že s Collegiem 1704 se bude hudba vytvářet jedna radost,“ dodává Lehtipou. Více o něm uslyšíte v Mozaice po osmé hodině.

Mladá fronta Dnes nabízí filmovou recenzi Mirky Spáčilové, která 80 procenty hodnotí dokument Pevnost. Ten doporučuje jako lék na povolební kocovinu a reptání. Za pouhých sedmdesát minut se Kláře Tasovské a Lukáši Kokešovi podařilo vyrobit snímek, který z největšího rýpala udělá občana, který bude vděčně líbat půdu, po které chodí. Proč?

Dokumentaristé navštívili Podněstří – republiku, kterou za dvacet let existence nikdo neuznal. Z plátna se line mráz, úzkost, bezvýchodnost a člověk jako by se ocitnul o desítky roků zpátky. Film zachytil i předvolební kampaň včetně jednoho ze spotů, ve kterém se syn ptá svého otce, proč stále čistí samopal. Otec odpovídá, že nepřítel nespí. Filmová Pevnost má podle Spáčilové dvojí účinek – jednak jde o zajímavý cestopis, zároveň zdroj úlevy, že tahle varianta přežívání se nás už netýká.

A z exotických krajin ještě jeden článek, tentokrát z Práva. Píše se v něm o projektu Mastaba, který má realizovat výtvarník bulharského původu Christo v saudskoarabském Abú Dhabí. Má tam vyrůst 150 metrů vysoká stavba podobná pyramidě, obložená 410 tisíci barely, které se používají na dopravu ropy.

Gigantický geometrický kvádr, jehož jedinou konkurencí na světě co do velikosti bude Cheopsova pyramida v Egyptě, nebude mít žádný účel. Pouze okrasný. Emírové si od atrakce slibují, že do země přitáhne další západní turisty.

Včetně umělcova honoráře má vše stát velkorysých 340 milionů dolarů. Výtvarník Christo je známý svými venkovními happeningy. V roce 1985 pokryl speciální tkaninou celý most Pont Neuf v Paříži a o deset let později podobným způsobem zahalil na několik dní i budovu Německého spolkového sněmu.