Racek v Městském divadle Kladno - recenze Jany Soprové

Možná, že se klasika jako Čechovův Racek může zdát v agilní dramaturgii Městského divadla Kladno trochu překvapivým titulem. Když se k tomu ale přidá jako hostující režisér Dan Špinar, je jasno. Půjde sice o klasiku, ale ve zcela neobvyklém scénickém ztvárnění. Jestliže uvažujete takto, nebudete zklamáni. Dan Špinar, který pracoval na úpravě kusu s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou, přizval jinak ke spolupráci osvědčený tým - Lindu Boráros jako autorku výpravy a kostýmů a Jiřího Hájka jako autor hudby. Nejen díky tomu nese inscenace nezaměnitelnou pečeť jeho osobnosti.Pamětníkům možná toto představení duchem a groteskní stylizací alá němý film připomene Léblova Racka z 90.let, k jehož odkazu se Špinar hlásí. Nicméně, zde podobnost končí. Špinarova režie je originální, vynalézavá, svá. Přesná stylizace postav odpovídá divadlu 21.století, a přes krutou grotesknost nepůsobí vyumělkovaně. Holá scéna, kde jen v pozadí bliká azbukou vyvedený nápis Čajka a v popředí se černá hromádka hlíny, neprozrazuje nic předem. Do stylizace hry nás uvádí postavy venkovského statku, které jako by náhodně kolují na pozadí scény podobny figurkám z orloje. Skvadra sloužících vypadá jako vystřižená z Rjepinových obrazů, podobně jako zarostlý doktor Dorn Zdenka Velena s trochu směšnou lékařskou brašničkou, agilní Petr Sorin (Jan Potměšil) s s divoce rozcuchanými vlasy a vousy projíždějící se na vozíku jako o závod, i rodina správcových - Šamrajev (Zdeněk Dolanský) v rubašce a čepici s kšiltem, a jeho žena Pavlína (Zuzana Mixová) s umným pletencem světlých vlasů. Ani se nedivíme, že mladí chtějí být jiní. Konstantina (Štěpán Benoni), nervního skrčka se směšně dojemnou dětskou tvrdohlavostí, tady mají za milované, i když trochu podivné dítě. A tak ho nechají pobíhat v dětských kalhotkách, tvářit se důležitě a hrát si na dospělost. Podobně je na tom Nina (Dana Marková), blonďatá načesaná cukrová panenka v baletní sukýnce. Je prostě rozkošná! To Máša (Eva Nádaždyová) se stylizuje do jakési venkovské emo-girl, s kruhy pod očima a permanentním přísunem vodky, která zlepšuje náladu. Jak moc se k ní nehodí její ctitel, učitel Medveděnko (Petr Pěknic) s čupřinou ivánkovsky zastřižených rudých vlasů v otrhaném obleku, z kterého už dávno vyrostl. Z jiného, velkého světa sem přichází slavná herečka a slavný spisovatel. Irina Arkadina (Alena Štréblová) v zmrzlinově růžové róbě a s pózami alá Marilyn Monroe a její doprovod, panákovitý spisovatel Trigorin (Tomáš Petřík) s nagelovanou vlnou nad čelem a lehce nepřítomným pohledem za silnými brýlemi, působí jako postavy vystřižené ze společenského časopisu. Ona svědomitě střídá nacvičené pózy a gesta, jako by byla na jevišti, jeho pohledy doslova rentgenují tuhle bizarní společnost, aby tu načerpal inspiraci pro svou tvorbu. Dva světy, které se nikdy nemohou setkat, nikdy pochopit.Divadlo nových forem, které se rozhodnou Konstantin a Nina předvést tomuto nesourodému publiku, pokládají „dospělí" za pouhý dětský vrtoch. Přitom si nevšimnou, že tady opravdu klíčí něco nového, provokativního, objevného. Poprvé jsem viděla tuto první scénu, která obvykle spočívá jen v trapně rozpačité recitaci abstraktního textu, inscenovanou tak, že diváka opravdu přesvědčí. Je to skutečně avantgardní divadlo - se zvukovými a světelnými efekty, kouřostrojem a divokým metáním hlíny na přítomné, šokuje i baví. První scéna udává náladu celé první části. „Všichni jsou nervózní", říká Dorn, když sleduje výbuchy nešťastných lásek a nestačí uhýbat přede všemi, kdo u něj hledají útěchu a pochopení. Přes všechno, je to dům vzbouřených emocí a naděje. Snů, na jejichž splnění se čeká. A to dává životu určitý smysl. V druhé části nastane zlom, stává se z něj dům smrti a zmaru. Postavy jsou zbaveny všech nánosů grotesknosti, přichází civil, současnost.Nadějně blikající nápis Čajka se rozpadl na kousky, ze zdi čouhají jen kusy drátů, na předscéně se válející haldy zmačkaných papírů. Pryč je divoký vous Sorinův i jeho energie, bezmocné tělo ukládané do peřin na zemi má najednou mladou tvář. Všichni vypadají normálněji, a tím šedivěji. Jako by za ty dva roky všichni dospěli. Ale dospělost je synonymum pro ztrátu jakýchkoli iluzí a naději. Nesmířili se sice úplně, ale energie z nich vyprchala. Nejvíce je to viditelné na Nině. Při setkání s Konstantinem si to ani nemusejí říkat. Oba poznali, že za splněním snů čeká deziluze. Z někdejší natěšené Lolitky je schlíplá, smířená žena neurčitého věku, z Konstantina hamletovský mladík v černém. Ona svůj úděl přijala, on to nedokázal. Jeho řešení je logické.