D. Kelly: Debris

Dejvické divadlo uvedlo hru britského dramatika Dennise Kellyho Debris. Byla napsána v roce 2003 a svého autora proslavila v mnoha zemích, kde byla rovněž inscenována (Austrálie, Irsko, Rakousko, Německo). Podle charakteristiky inscenátorů se jedná o současný tragikomický příběh dvou sourozenců, který osciluje na hraně reality a fikce. Je to divná hra z řádu těch, o kterých nikdy nevíte, co jí chtěl autor vlastně říci. Její divnost byla tím, co ji proslavilo ve světě a co nyní nalákalo dramaturga Karla Františka Tománka, režiséra Miroslava Krobota a herce Marthu Issovou a Václava Neužila. Díky nim se tedy můžete vydat za dobrodružstvím objevování zvláštních hlubin duše, světa na hraně skutečnosti, nočních můr a zvrácených fantazií. Atmosféru podivnosti navozuje už scéna Jana Štěpánka, který do zcela obyčejného mírně zaboudlého pokoje domaloval v pozadí velikánské - patrně halucinogenní - houby, a oblékl naše hrdiny - Michaela a Michelle - do oblečků ve výrazných pastelových barvách. Na počátku stojí v centru scény televize, kde běží základní informace o inscenaci. I když vzápětí je televize odsunuta do pozadí, jaksi podvědomě pochopíme, že tu funguje jako důležitý symbol. Jak v řeči hrdinů, tak v situacích jsou odkazy na toto milované a prokleté médium, které spoluurčuje současný svět. Text hry je v podstatě změtí šílených historek, o kterých bychom mohli téměř s jistotou tvrdit, že jsou nesmyslné - například do detailu popsané sebeukřižování otce, smrt matky, v jejímž hnijícím těle zrál ještě tři měsíce plod, ze kterého se zrodila Michelle, nalezení polomrtvého novorozeněte na skládce či prodání sourozenců pedofilovi. Zvláštnost hry spočívá v tom, že autor popisuje tento šílený, nelidský svět jako normální. Vzhledem k tomu, že sourozenci, kteří tu střídavě, bez sebemenšího vzrušení, dokonce lehce humorným tónem vyprávějí o zcela úchylných situacích a mezitím se převlékají do pestrobarevných karnevalově blyštivých či stylizovaných zvířecích kostýmů, můžeme mít dojem, že vše je jen jejich bujná fantazie... Nebýt ovšem reálných zpráv o dětech nalezených v popelnicích, šílených rodičích, kteří vězní, znásilňují a jinak mučí své děti a tak dále a tak dále. Režisér Miroslav Krobot vede své herce cestou umírněného projevu bez jakéhokoli náznaku hysterie či vzrušení. Právě kontrastem, kdy o strašlivých věcech vyprávějí bez jakýchkoli emocí - jako by četli zpravodajství - je dosahováno až mrazivé působivosti. Tuto rovinu zvládají oba herci - Marta Issová i Václav Neužil - velmi autenticky. Přitom do svého projevu dokážou přimíchat správnou dávku naivity a něhy. K nejpůsobivějším momentům inscenace patří popis situace spojené s názvem hry. Michael najde na smetišti novorozeně a probuzený cit lásky jej přiměje uchovat tohoto polomrtvého, leč životaschopného chlapečka při životě tím, že jej nechá sát ze svého prsu krev. Pojmenuje jej Debris, což v překladu znamená zbytek, odpad či trosky, a společně se sestrou se rozhodne dítě odchovat doma v papírové krabici. Jediné, co jim v tomto světě schází, je televize, neboť bez ní nelze existovat... Režisér a herci bezpochyby brali tuto hru jako výzvu vyzkoušet si realizaci textu, s jakým se dosud nesetkali. Otázkou je, nakolik bude výsledný tvar pro diváka srozumitelný a stravitelný. Znáte-li ovšem repertoár Dejvického divadla, patrně vás Debris zase tolik nezaskočí. Pokračuje totiž v linii, naznačené už předcházející inscenací Dračí doupě, ve které jsme se rovněž vydávali na cestu na pomezí reality a fikce, dlážděné nočními můrami. Debris je vzhledem k tomu, že hrdiny jsou děti, mnohem krutější a smutnější.