Handa Gote / Mraky – recenze Romana Sikory

Handa Gote se dlouhodobě zabývá propojováním tance a divadla s novými médii a technologiemi. V rámci její tvorby představují Mraky návrat k prozkoumávání malých dějin soukromých osudů prostřednictvím všemožně sesbíraných materiálů, jak ho nejvýrazněji předvedli ve svém někdejším díle nazvaném Ekran. V něm na několik ploch promítali fotografie a filmy neznámých lidí nalezené u popelnic, na smetištích či půdách a snažili se z nich za doprovodu minimalistických hereckých akcí a nepřetržitého proudu hudby seskládat životní příběhy anonymních jednotlivců.

Po období tápání a nepříliš úspěšném ohledávání trochu jiných prostor v inscenacích Emily, Houby a Rain Dance, který si prostřednictvím ironie až samoúčelně pohrával s divadelními konvencemi, jsou Mraky tvarem obdivuhodně propracovaným. A především s velmi silnou, osobní výpovědí. Zatím v žádné inscenaci Handa Gote se totiž velké dějiny neprotnuly s těmi malými, osobními s takovou intenzitou.

Paralelními projekcemi starých filmů a zašlých fotografií Handa Gote divákovi předestírá multimediální rodinné album tanečnice a performerky Veroniky Švábové. Ta tančí v popředí, většinou v přítmí. Svými kreacemi vstupuje skrze kamery do promítaných obrazů a dotváří je často s obdivuhodnou poetickou silou.

Přestože se jedná především o zachycení soukromých osudů příslušníků rodiny Švábových, velké dějiny se v nich zrcadlí i velmi brutálně. Do mnoha kapitol rozdělená inscenace nás letmo provede historií Československa, zejména první poloviny 20. století. Od meziválečné republiky, přes druhou světovou válku a protinacistický odboj, koncentrační tábory až po politický proces s takzvaným spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, v rámci něhož sami čeští a slovenští komunisté poslali na popraviště řadu svých čelných představitelů. Byl mezi nimi také dědeček Švábové, náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb.

Přestože inscenace v závěru budí dojem, že by se její kompozice ještě dala v mnohém dopracovat, obsahuje momenty, na které se jen tak nezapomíná. Například pradědečkův běh smrti v koncentráku, odkrývání skutečné podstaty profese popraveného dědečka, kterého semlela represivní mašinérie, již dám pomáhal budovat, nebo když Veronika Švábová vypráví o udání, které její babičku přivedlo do nacistického lágru. Kdo ji tehdy udal, bylo dlouhá léta rodinným tajemstvím. Až do této chvíle, kdy je jméno udavačské rodiny skrze megafon vykřičeno do publika.

V rámci pražského alternativního divadla je inscenace Mraky vytříbeností svého pohledu do českých dějin a na namnoze tragické osudy jednotlivců událostí poměrně mimořádnou. O to mimořádnější, oč více existenciální a o co méně ideologickou. Handa Gote ovšem také ukázala, že objevila metodu, jak skrze souhru tance a technologických kejklů stvořit pozvolna plynoucí a hlubokou jevištní báseň.