Poslední autobus v Clermont Ferrand

Ve Francii se říká, že nebudou nikdy dobré velké filmy bez scény krátké metráže. A že se nebudou stejně tak rodit dobré kraťasy bez podpory amatérů a filmových škol. Je to jeden ze základních principů rovnováhy, na nichž stojí systém francouzské podpory kinematografie. I díky tomu najdete ve Francii silné filmové hnutí krátké metráže, které se vymezuje vůči celovečerní tvorbě. A jen festivalů snímků malých forem napočítáte přes sto padesát – na naše poměry astronomické číslo.

Tím největším je festival v Clermont Ferrand, ležícím mezi kopci uprostřed Francie. Hlavní tratě se tomuto rodnému městu Blais Pascala vyhnuly, na druhou stranu stojí v tomto přísném jansenistickém místě továrna Michelin. Během festivalu člověk získává pocit, že je všechno možné. Potkáváte v přátelské atmosféře oddané filmaře, na krátké filmy se stojí před kinem fronty. Seznamujete se s producenty z celé Evropy, s nimiž najednou uvěříte, že byste mohli natáčet film. Každý večer se chodí na poslední skleničku do baru nazvaného Vesmír, kde se stejně tak ráno pije první káva.

Letos vyhrála jednu z hlavních cen slovenská filmařka a zároveň producentka Ivana Laučíková s patnácti minutovým kraťasem Poslední autobus. Zčásti pixilovaný snímek připomíná až absurdní hororovou bajku o zvířátkách ujíždějících autobusem z lesa, kde probíhá myslivecký hon. Na jejím základě autorka líčí morální společenské podobenství o outsiderovi, o štvaném vlčkovi a postřelené lišce, kteří se snaží ukrýt mezi ostatními mírumilovnými zvířátky, zatímco venku hřmí flinty.

Výsledek nabývá podoby karnevalu převracející role, v němž postavy představují herci s navlečenou zvířecí maskou na hlavě, symbolizující situaci naší společnosti v ohrožení. Zvířata mlčenlivě zastupují lidské společenství, které terorizuj opilí, krvežízniví, arogantní lovci chlubící se ulovenými kožichy. Pasažéři autobusu ujíždějícího do bezpečí jsou podrobeni zkoušce. Jestli se i za cenu vlastního života odváží projevit lidskost, solidaritu a zastanou se potulného vlka na útěku či lovené lišky, kterou nalezli zraněnou na silnici. Tváří tvář té upocené, nebezpečné a zištné hlouposti.

Technika pixilace dobře evokuje tuhle dynamickou, abstrahující satiru našeho světa lovců a lovené zvěře. Vytváří metaforu lidských charakterů snažících se za každou cenu přežít, ať už kvůli sobě, kvůli rodině, ze strachu před smrtí. Když se na ten film díval český divák, muselo ho napadnout, jak naše filmová tvorba podobně naléhavé příběhy postrádá. Jak jsme ztratili citlivost vůči světu rozpadajícího se, zištností a nevraživostí hnaného společenství, v němž dávno žijeme.

Neznamená to, že by u nás neprobíhal hon, byť už nenabývá tak zřejmých podob jako kdysi. Nelze říct, že bychom neměli své arogantní, nevzdělané, chamtivé lovce. Či dokonce výstřední, potulné vlky zahnané do pasti. Jen si o tom tolik nevyprávíme příběhy a netočíme filmy.