1. prosince 2011

Po druhé světové válce ve swingu, který byl převládajícím proudem jazzové hudby, začalo působit stále více vzdělaných muzikantů dobře seznámených se západoevropskou hudbou. Ti pak hledali, které skladatelské formy by bylo možno ve swingových kapelách při aranžování uplatit, aniž by se hudba jazzu vzdálila.

Proto se na konci čtvrtého desetiletí začal objevovat pojem progresivního jazzu, jehož předním představitelem byl pianista, skladatel a kapelník Stan Kenton. Letos, 15. prosince, uplyne kulatých sto let od jeho narození, proto si v dnešní Mozaice připomeneme hudbu jeho kapely, a to z roku 1951.

V kapele se tehdy objevila řada mladých muzikantů, z nichž se časem staly respektované osobnosti moderního jazzu. Patřili k ním například saxofonisté Art Pepper a Bud Shank nebo trumpetisté Shorty Rogers a Maynard Ferguson.

Stan Kenton vyrostl na zkušenostech se swingovými orchestry a kapelami. Brzy měl pocit, že pojem progresivního jazzu pro něj je už příliš svazující, tak pro své vize stvořil nástrojově rozsáhlý orchestr doplněný mnoha smyčcovými nástroji, lesními rohy a tubami. Došel až k bodu, kdy se mnozí o jeho skladbách a aranžmá domnívali, že jediné, co je spojuje s jazzem, je osoba Stana Kentona.

Dirigent Artur Fiedler z Bostonu Kentona považoval za nejvýznamnější spojnici mezi jazzem a vážnou hudbou. Stan Kenton byl však vždy přesvědčen, že hraje jazz. Experimentování se vzdal přibližně v půli padesátých let, dále však vedl velký orchestr a působil pedagogicky. Zemřel 25. srpna roku 1979.

Theme for Alto (Rugolo)

Riff Rhapsody (Roland)

Dynaflow (Pepper – Kenton)

What’s New (Haggart – Mercer)

Jump for Joe (Roland)

Night Watch (Kenton)

Soliloquy (Bloom)