Uran – třetí část projektu Cesty energie

Výsledný tvar, který měli diváci možnost vidět ve dvou představeních (třetí se uskuteční v rámci festivalu Next Wave) spíše nežli regulérní inscenaci připomíná výstup workshopu na téma Uran.

Tím chci říci, že je jasné, jak důkladně se skupina pod vedením Miroslava Bambuška a Jana Kačeny (kteří jsou pod projektem podepsáni) tímto fenoménem zabývala a nashromáždila značné množství materiálů k tématu, ať už historických, spojených jak s prací politických vězňů v uranových dolech, tak i s dalšími nebezpečnými aspekty tohoto kovu (tj. problémy s úložištěm vyhořelého paliva).

Také je třeba smeknout klobouk před obrovskou energií a obětavostí performerů (ne vždy herců!), kteří se s nasazením vlastního zdraví podobných projektů účastní. S tímto vědomím se snažím na projekt samotný nahlížet, i když se dle mého jedná spíše o sociálně či politicky laděný event nežli o to, co lze nazvat inscenací.

Divácká účast na takovém projektu má jistě něco do sebe, je pro účastníky malým dobrodružstvím – od příjezdu po rozbahněné cestě v trvalém dešti, tlačenici se před bunkrem s horkým čajem v umělohmotných kalíšcích, až po mačkání se na tvrdých lavicích improvizovaného hlediště ve vypůjčených dekách. Syrovost rozlehlé haly bunkru Drnov, součásti jednoho z největších podzemních armádních bunkrů na území ČR, stejně jako její zvláštní akustika, to všechno jsou aspekty vytvářející genius loci, zvláštní atmosféru site-specific projektu.

Samotné představení trvající cca hodinu a půl útočí na diváka směsicí tmy, kouře, zvukových efektů a poněkud bizarních postav, které se vynořují a zase mizí. Chvílemi slyšíme útržky vět, liturgických zpěvů, vnímáme postavy v hábitech, a jsme ohromováni nejrůznějšími světelnými a zvukovými efekty. Představení se skládá ze tří částí (autoři je pracovně nazývají očistec, peklo a ráj).

První část je věnována kněžím, kteří byli posláni v 50. letech do tábora L (tedy likvidačního tábora), aby zde v obřím mlýně, drtičce na uran, zpracovávali rudu a vyrvali z ní vzácný kov, sloužící k výrobě atomové bomby. Samozřejmě pro Sovětský svaz. Počáteční situace, v níž se budoucí političtí vězňové (kněží) pohybují za sporého osvětlení v celém rozlehlém prostoru i na vyvýšených výčnělcích, má v sobě tajemnou atmosféru, v kontrastu s tím pak nabubřelý sovětský důstojník (či spíše parodie na něj v podání Halky Třešňákové), vykřikující přibližnou ruštinou téměř dětinské fráze o touze vlastnit atomovou bombu, působí až naivní plakátovostí. První díl završí malá apokalypsa, při které se v zadní části haly s obrovským lomozem zhroutí stavba z obrovských barelů.

Peklem – jak už to často bývá u Bambuška – je současná konzumní společnost. Na jedné straně vědec pohrávající si dětinsky s kuličkami (snad uranu) a vysvětlující nevysvětlitelné, na druhé straně bizarní typy masňáků, tedy současných lidí, kteří jsou hluší k varováním a touží jen po uspokojení svých potřeb. To vše korunuje dvojice ordinérních entertainerů (vymóděný moderátor Miroslava Koniga a nohatá krasavice v negližé Jany Kozubkové) a jakési svědomí světa či memento mori – svraskalá stařena (Jindřiška Křivánková). Poselství je jasné – je to vize světa dobrovolně se řítícího do zkázy s radostným šklebem na tváři.

Závěrečnou kapitolou je ráj, v němž uran figuruje jako symbol pokladů matky země, který se vzpírá zotročení lidskou rasou. Je nebezpečný a božský zároveň. V celém představení se mísí se až vědecká poučenost s amatérismem, plakátovými frázemi, pregnantní významy se symboly, které mnohdy jdou jen těžko rozšifrovat. Je to politické – a také trochu mystické divadlo, podívaná. V jistém smyslu ojedinělý zážitek. Zda kladný nebo záporný, záleží na vstřícnosti diváka.