Nové cesty nového cirkusu – Letní Letná

Na francouzský Malabar, který festival v plenéru na Letné zahajoval, mám úžasnou vzpomínku z představení Helios před pěti lety, takže jsem se těšila jako malé dítě. Nezklamali ani tentokrát – Le Voyage des Aquaręves – přivítala diváky obrovským bílým korábem s bizarní posádkou, a minikapelou, který důstojně plul tmou v přízračném oparu světelného balónu, obletován chůdaři, připomínajícími záhadné postavy z Hvězdných válek či mytických krajin.

Putování skočilo v aréně, kde se před očima diváků odehrávaly další kousky – od akrobacie s pády střemhlav, přes skákací exhibice na pružných chůdách až po hru vizuálních a zvukových efektů, které zakončil malý ohňostroj. Jak slibovali organizátoři festivalu, ocitli jsme se na chvíli v pohádkové říši mimo čas a prostor.

Švédský Cirkus Cirkör, jehož cylindry se mimochodem staly plakátovým lákadlem, nás zavedl do zcela jiného světa. Totiž světa klaunů, z nichž každý symbolizoval určitý lidský typ (ne nepodobný postavičkám komedie dell’arte).

Cirkus Cirkör na festivalu Letní Letná |foto: Letní Letná

Poetická píseň severské zpěvačky Rebekky Karijord Wear It Like a Crown (Nos to jako korunu) inspirovala název představení, které bylo jakousi svéráznou meditací na téma sporu pravé a levé mozkové hemisféry, tedy rozumu a emocí. A zároveň reflektovalo i téma strachu, který podle písně máme nosit hrdě jako korunu, abychom tak nad ním vyhráli.

Do arény, prostřednictvím dveří, posunujícím se po obvodu kruhu, vcházejí jednotliví protagonisté. Kouzelné dveře způsobí, že se na scéně stávají někým jiným. Ne vždy se to podaří, někdy vejdou, a vzápětí rozpačitě odcházejí, neboť nepřišli v tu pravou chvíli. Ale když se podaří tu správnou chvilku najít, zjistíme, že jsou schopni nevídaných kousků.

Každý má nějakou jedinečnou dovednost – ovšem, snaží-li se napodobit ostatní, není úspěšný, a může být i trapný... Právě z této ambivalence, trapnosti a jedinečnosti se skládá mozaika produkce. Přiznám se, že pro mě některé z uměle natahovaných banalit, i více než dvouhodinová délka představení, byla na škodu celkovému dojmu. Některé fórky na mě působily až rušivě, jaksi příliš „komerčně“.

Nicméně, tento můj pocit nic neubírá na kvalitě představení. V záplavě nejrůznějších čísel – mezi nimiž nechyběla akrobacie na visuté hrazdě, chůze po střepech, házení nožů či hravý pantomimický koncert na roztodivné nástroje – si každý mohl najít okamžiky, kdy se příjemně bavil nebo naopak tajil dech nad akrobatickými či žonglérskými dovednostmi. Pro někoho bylo vrcholným okamžikem žonglování s motorovými pilami, pro jiného excelentní partnerské žonglování ping-pongovými míčky z pusy do pusy.

Pro mne se stala největším zážitkem éterická Louise Bjurholm, podobná porcelánové panence, v akrobatických číslech na tyči. Fyzicky cosi mezi Spidermanem a motýlem, dokázala vyvolat pocit, že onu tyč ke své produkci vůbec nepotřebuje. Létala kolem ní, jen lehce se jí dotýkala, vlála vzduchem jako bílý závoj, a vzápětí diváci s úžasem vydechli, když sjela střemhlav ze sedmimetrové výšky.

Do třetice – soubor Companie XY s představením Le Grand C. Sedmnáct mladých akrobatů nejprve téměř ve tmě vytvoří pyramidu těl. Když se scéna rozsvítí naplno, máme pocit, jako bychom se ocitli na jedné docela obyčejné zkoušce. Akrobati si postupně zkoušejí stoj na metrovém špalku, a nejrůznější drobné téměř baletní figury. Postupně přecházejí k složitějším prvkům, které vrcholí věžemi těl v nejrůznějších kombinacích. Je jasné, že to, co vidíme, musí být dokonale na milimetry natrénováno, ale přesto máme pocit, že nápady vznikají jako by mimochodem v průběhu představení.

Companie XY na festivalu Letní Letná |foto: Letní Letná

Scéna je stále plná, takže záleží na nás, na koho se soustředíme, jsou tu skoky, pády, přemety, lidské pyramidy. To vše v hravé kolektivní atmosféře připravuje na drsnější akrobatické kousky, které vyžadují nejen obrovskou sílu, soustředěnost, ale také absolutní vzájemnou důvěru akrobatů. To, když létají vzduchem dívky, jako by skákaly šipku do bazénu těl nebo když se z ležící sedmimetrové lidské „věže“ stává ohebná skládanka, kterou je možno postupně vtyčit do výšky a pak zase postupně skládat k zemi. V těchto chvílích se zdá, že možnosti lidského těla jsou nekonečné, mnohé z těch kousků přímo protiřečí fyzikálním pravidlům.