Švédský film Play mluví o naší lhostejnosti

Je to film politicky nekorektní, ale nikoliv hloupý, planě provokativní či zaujatý. Bez předpojatosti či nenávisti zachycuje Play konflikt západní společnosti, utvářenou řadou imigračních vln. Sledujete partu dětí afrického či arabského původu, které v ulicích Göteborgu zajmou tři o něco mladší vrstevníky. Pod záminkou, že hledají kradený telefon svého kamaráda, je vláčí po předměstích města. Děti z dobrých rodin šikanují, psychicky je terorizují, ponižují. Hrají s nimi nejrůznější hry např. na dobrého i zlého policistu.

Je to strašlivý i fascinující film, z kterého vás mrazí. Na příkladu dětí nahlížíme autentickou realitu společnosti, která je jinak osvícená, otevřená, tolerantní. A přesto pod povrchem kvete násilí, nevraživost a nemilosrdný boj o moc, o převahu, jako by šlo o filmový thriller. Celá nebezpečná hra je pro kluky zábavou, stejně jako malou pomstou za to, že nemají taky bohaté otce. Že jim rodiny nekupují drahé džíny, ani telefony.

Co je na tom všem strhující, je inscenace. Celé odpoledne tichého dětského teroru sledujeme distanční kamerou v banálních kulisách města. Kolem chodí lidé venčit psy, cestující sedí v tramvaji, aniž by si někdo všiml, že vedle přitom dochází k tragédii. Nikdo není s to se ozvat, zasáhnout, aby zabránil násilí.

Naproti tomu všemu vládne politická korektnost a lhostejnost společnosti, která se rozpadá před očima. Vymysleli jsme si různá nařízení a vyhlášky o tom, co se smí a nesmí ve vlaku, v obchodním době či na ulici. Ale jinak si každý hledí jen svého.Nakonec film je analytickým komentářem k imigrační politice skandinávského sociálního ráje. Ukazuje její nejrůznější tváře, jako jsou indiáni navlečení v mokasínech, kteří hrají na náměstí města. Zároveň vidíme chudáky z panelových předměstí, kteří sotva umějí jazyk či znají zdejší kulturu.

Jaké to má řešení? Film nikoho neodsuzuje, ani nesklouzává k radikální rétorice. Jenom se snaží mluvit o tom, co obvykle nedokážeme pojmenovat, o čem se bojíme mluvit. Až nás čas od času šokuje, jaké extrémistické násilí, jakého jsme byli svědky nyní v Norsku, může propuknout navenek. Ale ta naše nejhorší nemoc se jmenuje lhostejnost individualistické společnosti.