Londýnský Višňový sad – vyvrcholení sezóny přenosů NT Live

Přiznám se, že britský způsob inscenování Čechova mi není příliš blízký, působí na mě většinou studeně a vykalkulovaně. Zatímco nám Čechům je rozporuplnost ruských duší důvěrně blízká a inscenace jsou tedy soustředěny spíše na vnitřní emocionální svět hrdinů, Angličané je zkoumají jako by z dálky, snaží se „napodobit Rusy“ a to, co považují za ruskou specifiku. Máte pocit, jako by na přesnost reálií a herecký projev dohlížel sám Stanislavskij, a tím inscenace působí jakýmsi muzejním zakonzervovaným dojmem.

Podobně na mě působila i inscenace Višňového sadu Howarda Daviese. Převažují tu modely, jak v postavách, tak i situacích. Nelze si nevšimnout inovovaného překladu Australana Andrewa Uptona, který je spíše volnou úpravou textu. Kromě přidání hrubých a lascivních výrazů či připsaných replik je tu zřetelný posun ve výkladu, v němž je zdůrazněn politicko-společenský aspekt nástupu kapitalistických metod podnikání, nahrazujících zaostalý systém a zbytečné lpění na minulosti.

Pozornost se tak překvapivě přesunuje od nostalgické výpovědi o rodině hraběnky Raněvské k ideovému střetu Lopachina, někdejšího sluhy, který si nahospodařil a má vizi podnikatelské budoucnosti, a poněkud přestárlého studenta-revolucionáře Trofimova s plnými ústy teoretických frází o šťastné budoucnosti, kdy všichni budou pracovat pro obecné blaho (on sám se do toho ovšem nikterak nehrne).

Hraběnka Raněvská (Zoe Wanamaker) řeší především svého pařížského milence, a zdá se, že jí osud starého domu a višňového sadu příliš nezajímá. Možná i proto závěrečné zvuky porážení stromů víceméně zaniknou, nemají v sobě žádnou tragiku, jsou pouze logickým závěrem příběhu.

Koncepci nutnosti nahrazení starého zvetšelého světa jiným, praktičtějším, vychází vstříc scéna Bunny Christie, která vybavila dům podobný neútulné nepraktické ratejně omšelým nábytkem bez ceny. I stoletá skříň, nad níž hraběnčin bratr Gajev (James Laurenson) pronáší zásadní monolog o kráse starých věcí, je pro oči diváka jen zaprášeným rozpadajícím se krámem. Symbolem nové doby se naopak stává zvuk lokomotivy, který zní v zapšklé atmosféře domu jako příslib něčeho nového a čerstvého.

Všichni obyvatelé domu jsou spíše stíny zapomenutého času, marně toužící po možnosti dostat se odtud. Všechny postavy jsou sice pečlivě psychologicky vypracovány, nicméně působí jako konzervy. Vše v jejich jednání je dovysvětlováno s až zarážející doslovností.

Směšně a trapně vypadá nejen nedoslýchavý, téměř senilní Firs (Kenneth Cranham), ale i další osoby. Varja (Claudie Blakley) působí jako jeptiška, která si zvykla na postavení služky ve vlastním domě. O to více se zde roztahují ti, kdo tu nemají co dělat – ať je to neschopný účetní Jepichodov (Pip Carter), svádějící vše na svou životní smůlu, či Piščik (Tim McMullan), pijavice okresního formátu., tvářící se však se svým nakrouceným knírem jako světák.

Ovšem ani Raněvská v sobě nemá elegantní nostalgii starých časů, její dětinský taneček hrané radosti z návratu působí poněkud trapným dojmem, stejně nevábný je i věčný student Trofimov (Mark Bonnar), který se bůhví proč zalíbil Aně (Charity Wakefield), předčasně dospělé dívce, neustále čelící neurotickým náladám své matky.

A tak nakonec jako jediný soudný člověk působí podsaditý Lopachin (Conleth Hill), lehce rozpačitý novopečený podnikatel s vizí, která má šanci v nové společnosti uspět. Logicky působí v tomto smyslu nejen jeho plány se statkem, ale i vyvlečení se ze sňatku s Varjou, kterou mu její rodina podstrkuje jako prošlé zboží.

Obecně je tedy režijní pojetí Howarda Daviese patrně poměrně přesným popsáním poměrů v Rusku na přelomu 19. a 20. století, ze západního „vědoucího pohledu“, ale jako příběh působí neosobně, a tedy studeně. Konkrétní lidské osudy jsou jen součástí jakési historické rekonstrukce. Nevnímáme ani komiku ani tragiku situací, ale máme pocit, jako bychom četli fundovaný novinový článek. Troufám si říci, že v českých končinách jsme zvyklí na zajímavější a osobnější pojetí Čechova.