Lehká poetika atomové síly

Zvláštně, nezvykle a cize na nás působí záběry Satellova dokumentárního filmu. Kolik lidí mělo možnost si prohlédnout interiér atomové elektrárny – jistě jen pár. Mým představám o jaderných elektrárnách dominovala místnost s tlačítky a panely blikajícími stovkami světélek a před nimi sedícími muži v bílých pláštích bez poskvrnky.

Volker Sattel nám ukazuje jiný, úmyslně nezávislý, až abstraktní pohled do světa atomových gigantů. Jeho snímek není ani pro ani proti – velmi nezvyklý postoj k jaderné energii. Tady jsme svědky spíše vyhraněných názorů. Pod kontrolou v nás budí dojem nereálna. Uvnitř i před elektrárnou vidíme muže v modrých koupacích pláštích a gumových pantoflích. Postávají, baví se, kouří nebo čekají na výtah. Zpočátku nevíme, kam je zařadit: jsou to pacienti v lázních nebo návštěvníci sauny? Nevidíme ani jednu ženu. Práce v jaderných elektrárnách patří k jednomu z mála oborů, který je stále a výlučně mužskou doménou.

Kamera nás brzy vyvádí z našeho lázeňského omylu a ukazuje nám muže, kteří se pohybují jakoby dálkově řízeni přístroji, které vlastně obsluhují. Zabírá blikající kontrolní světla, gigantické chladící nádrže a studeně stříbrné kontejnery na atomový odpad. Chladící voda je zářivě modrá a všechna technická zařízení působí navýsost esteticky, čistě a velmi zdrženlivě, až důstojně. Svádíme vnitřní boj se svým estetickým cítěním a téměř s obdivem. Pozor, říkáme si, to není pohled do kulis technologie budoucnosti v jedné z Bondiád, to je realita a může se stát nebezpečnou.

V následujících sekvencích se ocitáme v idylické, šťavnatě zelené přírodě, ze které koketně vykukuje typická silueta atomové architektury s kulatou budovou reaktoru. Jedná se o atomovou elektrárnu Grohnde na řece Vezeře. Byla dána do provozu v roce 1985. Většina obyvatel souhlasila s její stavbu vzhledem k pracovním příležitostem. Ve zbytku Německa vypukla silná vlna protestů. Režisér ukazuje reaktor v panoramatickém záběru – v popředí řadové domky obyvatel Grohnde, z nichž jistě mnozí v elektrárně pracují, v pozadí se malebně vine řeka Vezera. V nočních záběrech stoupá pára z milířů vzhůru a místy zastiňuje měsíc.

Režisér Volker Sattel filmoval v technice cinemaskopu na 35-mm formát. Tím se mu podařilo zvýraznit prohlídku interiérů, které byly pro většinu diváků neznámé. Tento efekt podtrhují pomalé pohyby kamery, časté statické záběry a naprostá absence komentáře.

Podařilo se mu dosáhnout jistého napětí, které je výsledkem kombinace estetických záběrů funkční jaderné architektury a v jejím nitru se mechanicky pohybujících odlidštěných pracovníků. To v nás vyvolává pnutí a obavy. Neptáme se však „co by bylo, kdyby…“, protože z nedávné japonské minulosti víme, „co bylo, když...“

Unter Kontrolle, dokumentární film, Německo 2011. Režie a scénář: Volker Sattel a Stfan Stefanescu. Kamera: Volker Sattel. 98 minut.