Francouzské a české tradice na AniFestu

Co může být horšího než třeba mladým tvůrcům neustále předhazovat půvabné a krásné tradice české loutkářské školy. Zatímco oni pokukují po moderním Pixaru či Fantastickém panu Lišákovi, v němž Wes Anderson adaptoval dětskou knihu Roalda Dahla.

Program francouzských tradic připravený na letošním AniFestu měl ambici být inspirací i přiblížit, jak tradice nemusejí být zatížené žádnými domácími traumaty. Naopak jak mohou existovat napříč desetiletími i odlišnými epochami, zatímco se proměňují a nabírají nejrůznějších podob. Francouzský historik a pedagog ze školy l’ecole de l’image Gobelins Olivier Cotte tak doprovodil svou přednášku sérií filmů datujících se od průkopnictví Emila Cohla až po současnost.

Jak se ukázalo, tamní animace vychází tradičně spíše z fotografie a zejména kresby či grafiky. Už poválečný Vojáček Paula Grimaulta dokumentoval poetický styl výtvarné nadsázky i sociální karikatury. Výtvarná virtuozita kreslené animace byla patrná dále z francouzského filmu Radost ze života dvou Britů Hoppina a Grosse. Spolu vyprávěli jednoduchý i bezstarostný příběh o honičce jakýchsi svou nymf s mužem na kole. Mimochodem příliv emigrantů, jakým byl třeba i Jan Lenica, vždy oživoval tvorbu země Galského kohouta.

Francouzská karikatura, ale i smysl pro absurdní humor byly patrné v seriálu Shadocks či třeba v moderní analogii Revoluce krabů od Arthura de Pinse. Civilizace vesmírných podivínů v prvním případě či svět podmořských zvířat v druhém filmu zrcadlily stejně tak lidskou společnost.

Na závěr několik let staré melodrama Raoul a Jocelyne autora Serge Elissaldeho či groteska Vaše papíry filmařky Claire Fouquet přiblížily, jak spojení oduševnělého humoru a výtvarné elegance provází francouzský film dodnes, aniž by příběhy byly nějak samoúčelné. Jeho hříčky a gagy tu vždy vyprávějí o lidském jedinci a jeho strastiplném pohledu na náš život.

Největší změny v umění přicházejí většinou se změnami společnosti, která nabírá jiné hodnoty a citlivosti. Snad proto cítíme v Zemanových filmech dnes spíše protiválečnou rétoriku 50. let a v Trnkových malebných loutkách dřevěnost socialismu, než abychom docenili jejich mistrovství a místo v dějinách kinematografie.

Jak ale padlo i na letošním AniFestu, neměli bychom se české loutky vzdávat, neboť patří k tomu, v čem bychom dokázali být dobří. Jenom je potřeba ty naše vlastní tradice trochu zrenovovat. Trnka byl totiž ve své době modernější než třeba Hollywood, naše dnešní loutkové filmy ale občas vypadají, jako by byly dvacet let staré. Všimla si mimo jiné podle vlastních slov letošní porota.