Rembrandtův dům vystavuje posledního Caravaggia

Malíř pomezí manýrismu a baroka proslul bouřlivým životem, stejně jako odvážnou, dramatickou malbou. Přinesl revoluci nejen v technice práce se světlem a šerosvitem, jemuž se v jeho případě říkalo tenebrismus, spočívající v prudkém střídání světla a stínu. Ale změnil dobový pohled lidí i na svět, v němž se prolínají síly dobra i zla v jakési mnohem nejasnější vzájemné závislosti. V dramatických výjevech zachycoval pózující těla, které mohou připomínat divadelní inscenace. Realističnost i prudkost výrazů kontrastuje s malebnou plynulostí linií i sytostí barev.

Caravaggio, vlastním jménem Michelangelo Merisi vedl relativně krátký život. Byl výtržníkem, pral se po hospodách. Působil skandály tím, když mu za modely obrazů svatých stáli prostitutky a vůbec lidi z ulice. Rovněž za sebou zanechal několik záhad. Jednou z nich bylo ještě donedávna autorství takzvaných pozdních obrazů, namalovaných za jeho útěku na Sicílii.

Zatímco kolem roku 1600 byl Caravaggio slavným, uznávaným umělcem v Římě, jemuž kardinálové platili ohromné částky za objednávané zakázky, o šest let později se stal psancem, když v souboji smrtelně zranil svého soka. Nezbylo mu než před papežovými strážci utéct do Neapole či na Maltu. Marně tam ale čekal na udělení milosti. Protloukal se, jak se dalo. Zemřel v roce 1610 ve svých osmatřiceti letech, nedlouho předtím, než jej zastihl posel s dlouho očekávaným církevním pardonem.

Z doby vyhnanství pocházejí tři obrazy, z nichž dva se po celá staletí nacházely v soukromém držení dokonce až v Latinské Americe. Na jednom je vyobrazena sv. Máří Magdalena, na druhých dvou sv. Jan Křtitel. Po jejich znovuobjevení v 70. letech minulého století se dlouho vedly spory o to, jestli jde o práce samotného mistra či jeho žáků. Nicméně nyní se má za to, že bylo definitivně prokázáno Caravaggiovo autorství.

Jedna verze sv. Jana Křtitele je nyní úplně poprvé vystavena v amsterdamském Rembrandtově muzeu, zvaném Rembrandthuis. Na obraze odpočívá světec v jeskyni. Krásné mladické tělo mu halí sytě červený plášť. V okolním šeru jej nasvěcuje prudké horní světlo, jako by šlo o divadelní reflektor. Světlo se prudce rozlévá na povrchu lidské kůže.

Ve skutečnosti jsme svědky meditativního, melancholického zastavení, které dává tušit pozdější tragický osud mučedníka. Co je na tom zvláštní, je ale právě to sotva dospělé tělo, vyjadřující smyslnost i vlastní bezbrannost. Hloubku námětu setkání člověka s hrozivou osudovostí podtrhuje i to, jak zdánlivě malebným dojmem působí. Takový svatý je vzdálen všem pietním představám. Před sebou vidíme skutečného člověka z masa a kostí, který si volí těžký životní osud.