Retrospektiva Felixe Gonzalese-Torrese ve Frankfurtu
Muzeum moderního umění ve Frankfurtu představuje putovní retrospektivní výstavu amerického umělce kubánského původu Felixe Gonzalese-Torrese. Výstava je iniciovaná umělcovou nadací v New Yorku a Frankfurt je zatím – po Bruselu a Bazileji – její třetí zastávkou.
V Muzeu moderního umění jsou vystaveny známé i zřídka vystavované obrazy, sochy, fotografie i instalace. Frankfurtská koncepce výstavy by dozajista odpovídala avantgardnímu smýšlení tohoto bohužel velmi záhy zesnulého umělce – Gonzales-Torres zemřel v 38 letech na AIDS.
Jeho práce jsou řazeny do kategorie „minimálního umění“, ale Gonzalesovi-Torresovi nešlo o pouhou abstrakci nebo hru s esteticky působícími materiály. Na Kubě narozený umělec měl teprve několik let před svou smrtí, v roce 1990, první samostatnou výstavu. Gonzales-Torres usiloval o to, aby byly jeho práce pochopeny jako politicky zaměřené. Jeho dílo reflektuje jeho často nelehké postavení na okraji společnosti, situaci homosexuálního, excentrického a nemocného umělce. V roce 1992 zemřel jeho přítel, pouhé čtyři roky před ním.
Výchozím bodem jeho prací byly většinou všední, každodenní předměty, jako například hodiny, zrcadla nebo lampy. K jeho nejznámějším kompozicím patří kupy navršených bonbonů v jednobarevných nebo různobarevných blýskavých obalech, nebo štosy velkoformátových plakátů. Pomocí těchto minimalistických prací – patří k nim také žárovkové girlandy nebo tikající hodinové páry, které se časem začnou rozcházet a netikají synchronně – se Gonzales-Torres pokoušel doložit souvislost mezi časem, uměním a lidskou existencí a podtrhnout její relativitu.
Po vstupu do foyeru frankfurtského Muzea moderního umění nám hned zatarasí cestu první Gonzalesova instalace – koberec z lékořicových tyčinek zabalených v kovově, matně se lesknoucích papírcích. Velikost i váha koberce je variabilní – původních 317,5 kg lékořice ubývá a je pravidelně doplňováno – diváci smějí a měli by si brát a jíst – to je účel tohoto druhu umění, které je v neustálém pohybu a přeměně, je variováno divákem samým.
Vystupujeme po schodech do dalších obrovských výstavních místností a nacházíme v nich úhledné štosy plakátů, většinou formátu A5, s různými umělcovými poselstvími. Jsme vyzváni si plakát vzít – pokud se nám líbí a jsme ochotni ho někde pověsit. Nechala jsem si jeden zabalit: na bílém podkladu nám umělec sděluje jedno z poselství větou v minipísmenech: Somewhere better than this place. A má jistě pravdu. Někde je dozajista lépe než tam, kde se zrovna nacházíme.
Frankfurtská výstava je velmi nekonvenční, úmyslně, to byl také záměr umělce. Jak jsem se již zmínila – výstava začíná ve foyeru a pokračuje v prvním a dalších patrech muzea. Vystavované objekty nacházíme i na schodištích a v zastrčených koutech, za závěsy ze skleněných korálků – také jeden prvek z Gonzalesových instalací.
Prezentace však pokračuje i za zdmi muzea, ve frankfurtských ulicích. Nad jedním z náměstí visí žárovkové girlandy, v aule frankfurtské univerzity je umístěn jeden z bonbónových koberců, na plakátovacích plochách se občas objeví obrovská fotografie mužské dlaně – jedna ze známých umělcových prací. Tato nastavená, nabízející a očekávající dlaň je již z dálky dobře viditelná.
Novum výstavy: od poloviny března bude přestavěna podle odlišného uměleckého konceptu. Do 18. března je její kurátorkou Elena Filipovicová, poté ji převezme kurátor Tino Sehgal, který představí Gonzalesovy práce pod jiným uměleckým úhlem pohledu.
Felix Gonzales-Torres: Specific Objects without Specific Form. MMK Frankfurt od 28. ledna do 25. dubna 2011
Nejposlouchanější
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
To jeli dva ve vlaku. Poslechněte si krátkou komedii Zdeňka Svěráka, který slaví 90 let
-
Srdce, kosti, petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián, Art Garfunkel a Paul Simon pohledem Pavla Klusáka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.







