Sedm hříchů člověka v Bernu

Kurátoři bernské výstavy Sedm hlavních hříchů člověka shromáždili obrazy, které nějak odrážejí hlavní lidské poklesky, jakými bylo obžerství, opilství, smilnost či lenost. Ze starých dob jsou k vidění morality například Williama Hogartha, jenž v cyklu Industry and Idlness pranýřoval moderní úpadek mravů spojený s průmyslovou revolucí. Vystaveni jsou ale i holandští mistři žánrových výjevů ubohého, prostého lidu ze 17. století, sloužící kdysi především šlechtě k pobavení. Jsou na nich kuřáci z venkovských putyk, ohyzdní jedlíci, lehké ženy, které si nechávají nadzvedávat sukně. Vilně se culí, laškují s místním ožralou, nechávají se svádět zámožným obchodníkem. Symbolem neovladatelného chtíče byla tehdy například opice, která byla na obrazech zobrazována přivázaná řetězem.

Co je ale na této široce koncipované přehlídce strhující, je to, že dokumentuje proměnu, jak se podobné výjevy staly v dnešní době přirozenou součástí našeho života. Mají být v první řadě výrazem naší svobody, jak dokumentují na výstavě ukázky hříšných reklamních plakátů. Odhalené ženy nás zvou k nezřízeným požitkům. Propagují nejrůznější pochutiny, naaranžované sladkosti, apelují na nejnižší pudy člověka. Máme si užívat všeho, čeho se nám ráčí. Hlavně konzumovat, protože se to už může. Slibují vidinu svobody, v níž se můžeme odstřihnout od všech tradičních zákazů i resentimentů minulosti, v níž ještě kdosi říkal, co se dělá a nedělá. Stačí se jenom slastně zakousnout.

Rozporuplnost moderního prožitku hříchu reflektuje na výstavě řada děl současných umělců, jaké zastupuje kontroverzní postmodernista Jeff Koons či autorka erotických animovaných filmů Natalie Djurberg. Jejich díla mají šokovat. Autoři někdy odhalují, jak právě takové obrazy slouží k manipulaci společnosti. Jak nám vštěpují politickou či rasovou nenávist. Nakonec současné dekadentní umění posouvá hranice našeho vkusu, zároveň se s ním posmíváme tradičním společenským tabu.

Nam Goldin zachycuje akty masturbujících modelů, jako by šlo o svého druhu intimní portrét duše člověka. Cindy Sherman představuje obří nahé panenky, pózujících v pornografických pozicích, které mají z umělé hmoty vyvedené důkladně i svá pohlaví. Vrcholem je pak stavebnice prefabrikovaných modelů, které jsou do sebe různě propojené v erotických pozicích.

Taková erotika už nevzbuzuje ani strach z hříchu, ale nanejvýš humor. Nacházíme si v ní odstup od tradičních úzkostí a strachů člověka. Ale už nemusíme být ani posedlí moderní svobodou, která se může stávat jakousi soutěží o to, kdo si dovede nejvíce v životě užívat.