Požáry z minulosti

Základem byla velmi úspěšná divadelní hra Wajdi Mouawada, která způsobila rozruch zejména ve frankofonním světě. Příběh filmu Požáry sleduje osobní cestu nazpět těžkou historií jedné rodiny, kterou podnikají po smrti matky její děti Jeanne a Simon. Ve své závěti prosí původně arabská emigrantka svá dvojčata, vychovávaná už v Kanadě, aby nalezli otce i svého bratra. Samozřejmě ti o nich neměli původně ani tušení.

Široká struktura filmu je zároveň příležitostí k vyprávění ne jednoho dramatu, ale hned dvou příběhů, které od sebe dělí více jak dvacet let. Jeden se odehrál kdysi v době války na Blízkém východě, druhý začíná v Kanadě. Jean se vydává po stopách bolestné matčiny minulosti, kterou poznamenala válka i náboženská nesnášenlivost. Film volně spojuje různé reálie a inspirace konfliktu mezi křesťanskými nacionalisty a muslimskými radikály, který stihl například Sýrii či Libanon. Nicméně než nějaká konkrétní válka, v centru pozornosti se ocitá život jedné z jejích obětí. Matka kdysi porodila dítě, jehož otce zastřelili členové její rodiny. Poté se angažovala politicky a spáchala atentát na nacionalistického politika. Byla uvězněná, znásilňovaná, ve vězení se proslavila jako žena, co zpívá. Filmovým symbolem se staly požáry, postupně lemující matčin život.

Zároveň sledujeme drama obou sourozenců, z nichž se každý jinak vyrovnává s odhalovanou minulostí. Simon by se nejraději do minulosti už nevracel. Naopak matematička Jean se pokouší poznat chybějící souvislosti z v uvozovkách rovnice jejího života. Pravda je ale velmi těžká pro oba. Poznávají, že je matka porodila ve vězení. Že byli počati bez lásky.

Celý příběh ale skrývá ještě jedno tragičtější překvapení, které skládá dohromady celý řetěz nenávisti, ovládající život nyní zesnulé matky. Ta nakonec v Kanadě potkává před smrtí i někdejšího trýznitele a ztracené dítě. Režisér filmu Denis Vilenneuve v Rotterdamu uvedl, že předobrazem byla skutečná události, která se popisovala v kanadském tisku.

Film je tak trochu thrillerem, jenž horko těžko dramatizuje onu cestu časem nazpět. Zároveň řeší fatalismus minulosti, v jejíž slepých traumatech a nenávistech může člověk uvíznout. Má se člověk dozvědět, s jakým dědictvím přišel na tento svět. Lze jej vůbec vyřešit? Nebo lépe řečeno, za jakou cenu můžete přerušit celý řetězec nenávisti? V každém případě tohle velké imigrantské téma pokládá otázku, která je nyní klíčová pro mnoho krizových oblastí našeho světa. A její odpověď je nakonec přeci jenom optimistická, byť se divák občas klepe na židli hrůzou.