Čtyřky spisovatelky Judith Hermannové

Její prvotina Letní dům, později (Sommerhaus, später) vyšla v roce 1999 a vzbudila senzaci. Judith Hermannová z toho byla tenkrát mírně rozpačitá. V rozhovorech stále opakovala, že píše pro sebe již od sedmnácti a to, že se její psaní nějak zhmotnilo a vznikla z něj kniha, je pouhým řetězcem náhod. Všichni literární kritici se předháněli a hýřili superlativy. Dokonce i literární papež, Marcel Reich-Ranicki hovořil o Hermannové jako o „dívčím zázraku“.

S další knihou si Judith Hermannová dala trochu na čas. Povídky Nic než přízraky (Nichts als Gespenster) vyšly v roce 2003. A opět byla kniha velkým úspěchem a Judith Hermannová, která vůbec nevystupuje v televizi, vysvětlovala v rozhovorech, poskytnutých jiným médiím, proč se interval mezi první a druhou knihou protáhl na čtyři roky. Po první knize si dopřála malou zaslouženou přestávku a sotva začala psát další, zjistila, že je v jiném stavu. Okamžitě přestala kouřit. A protože může psát pouze když kouří – jak tvrdí – přestala i psát. Těhotenství plus sedm měsíců kojení, dlouhá přestávka, než opět usedla s cigaretou k psaní.

V roce 2009 vyšla její třetí – zatím poslední kniha povídek Alice. Tentokrát se jí již nikdo neptal, proč na třetí knihu potřebovala šest let. Všichni zřejmě pochopili, že každý spisovatel není Philip Roth, Haruki Murakami nebo Paul Auster, kteří každoročně s železnou pravidelností poctí své vydavatele a čtenáře další knihou.

I v Alice zůstává Hermannová věrna svému melancholickému stylu, svým staccatovým, výstižným popisům okolí. Na co by jiní potřebovali celou stránku, stačí Judith Hermannnové pár slov. Zde malá ukázka:

„Před námi na konci cesty – žlutý dům. Italské palazzo. Zavřené okenice. Břečťan. Dva balkóny, jeden směrem ke kopci, druhý k jezeru. Terasa, fíkovníky, agáve, bugenvilea.“

Alice je kniha o umírání. Pět povídek s názvy Micha, Conrad, Richard, Malte a Raymond. Všechno mužská jména, jména mužů, kteří umřou. Umřou staří očekávaně i nečekaně, odejdou na věčnost i mladí. Alice vystupuje v každé povídce jako vypravěčka, která byla a je v úzkém kontaktu k umírajícím. Autorka sice píše o umírání, o aktu umírání, avšak ne přímo o umírajících osobách. Více se zabývá lidmi, kteří je obklopují, doprovázejí a starají se o ně. Aktéry jejích povídek jsou budoucí pozůstalí. Příběhy mají pietní charakter, nejsou však voyeuristické. Zároveň je Alice diskrétním portrétem vypravěčky, procházející pěti mužskými příběhy. Judith Hermannová je slovní kouzelnice. S lehkostí a samozřejmostí vyjadřuje celou stupnici pocitů od něhy, smutku, touhy až po naději – aniž by jediný z nich pojmenovala.

Judith Hermannová se narodila v roce 1970 v Berlíně, kde také žije a píše. Je držitelkou Literární ceny města Brém, Ceny Huga Balla, Kleistovy ceny a Ceny Friedricha Hölderlina. Čtyři z jejích povídek byly zfilmovány. Do češtiny byly přeloženy knihy Letní dům, později (2000) a Nic než přízraky (2005).