Německá národní knihovna – denně přibyde 1200 titulů

K tomu přistupují vydání v cizině týkající se Německa a překlady německých autorů do cizích jazyků. Každý den do knihovny průměrně přibyde 1200 knih a jiných médií.

Hlavní sídlo Německé národní knihovny je ve Frankfurtu nad Mohanem, druhá pobočka je v Lipsku, kam se v roce 2010 také přestěhoval hudební archív z Berlína. Německá národní knihovna je pověřená státem sbírat vše co v Německu vyjde tiskem – knihy, noviny, časopisy, vědecké práce, ale i letáky a partitury. Tím ale tato sběratelská činnost zdaleka nekončí. Archivují se také CD-ROMs, dětské knihy a říkanky, mapy a průvodci městy a veškeré obrázkové publikace. Soustřeďuje se zde nejen vše, co v Německu vyšlo, ale také veškeré publikace, které byly vydány v cizině a Německa se týkají. Rovněž se archivují překlady německých knih do cizích jazyků. Tato činnost Německé národní knihovny – nazývané také „pamětí národa“ (Gedächtnis der Nation), je uzákoněna teprve od roku 1969. Do té doby také vše fungovalo, i když pouze na základě dohod a ustanovení.

Uzákoněno je rovněž, že knihovna musí obdržet dva exempláře každého zveřejnění – předpokladem je, že náklad přesahuje 25 výtisků a rozsah publikace je větší než pět stran. Všechny archivované materiály jsou samozřejmě k dispozici veřejnosti. Knihy si ovšem není možné vypůjčit, pouze používat ve studovně, případně kopírovat jednotlivé stránky a pasáže.

Prvopočátek tohoto dnes gigantického „duševního“ archívu tvoří útlá knížečka, které by si nikdo za normálních okolností ani nevšiml. Pod signaturou D 45 1 se skrývá publikace kanadského autora Egertona Ryersona Younga s názvem Mí psi na severu. Cestopis znají pouze zaměstnanci archívu jako první zaregistrovanou knihu po založení národní knihovny ve Frankfurtu v roce 1947. Proč je v signatuře číslo 45 místo 47 se neví.

V roce 1997 se frankfurtská knihovna přestěhovala do nové budovy. K dispozici má 47 tisíc čtverečních metrů plochy. V jedné její části jsou umístěny studovny a čítárny, restaurace a správa budovy, archív zabírá 30 tisíc metrů čtverečních. Archív není uspořádán podle témat, nýbrž chronologicky podle data nabytí knihy nebo jiných médií. Vznikají tak podivuhodná knižní sousedství – kuchařka stojí vedle knihy o kvantové fyzice, dětské říkanky vedle vědeckého pojednání. V registracích jsou ale knihy samozřejmě zaznamenány také podle témat, příslušná zkratka tvoří část knižní signatury. Řazení publikací podle témat by byl luxus. Zde se musí šetřit s každým centimetrem skladovacího prostoru. U tématického řazení by vznikaly mezi jednotlivými tématy metrové mezery. Proto je také další kriterium řazení knih – kromě data získání – ještě výška knih, opět jeden nezanedbatelný faktor úspory místa. Regály jsou umístěny těsně vedle sebe, uličky mezi nimi jsou velmi úzké a jednotlivé police končí bezprostředně nad horními hranami knih. Přes veškerá úsporná opatření je jasné, že za deset, nejpozději dvacet let se musí archívy rozšířit. Již dnes se počítá s podzemní přístavbou.

Jak jsou archivní prostory uspořádány, nemusí vlastně návštěvníky knihovny zajímat, nikdy je neuvidí. Ti hledají a objednávají literaturu v digitálním katalogu. Dole pod nimi jezdí zaměstnanci knihovny na kolech a koloběžkách mezi nekonečnými řadami knih a vyhledávají žádané. Ve speciálních košících pak putují publikace po kolejnicích a pomocí malých páternosterů na povrch a do rukou čtenářů.

Je možné, že někdy v daleké budoucnosti opravdu zvítězí digitalizace knih a zcela zanikne jejich tisková podoba. Avšak knihy, které zde do té doby budou archivovány, zůstanou navěky. Taková národní knihovna není vůbec špatný nápad!