Manfred Honeck, dirigent

Podnětem k bolestné výpovědi se stala dvojí tragická rodinná událost. První byla smrt dcerky Josefy, tehdy skladatel zapsal první náčrt velké vokálně instrumentální skladby, která by byla možná nadlouho odložena. Přišly totiž jiné kompoziční práce – mezi nimi i Klavírní koncert g moll a opera Šelma sedlák, a rodinný život pokračoval. Po roce a půl, v němž do rodiny přišla dcera Růžena, udeřila další tragedie. Dvořákovým umírají krátce po sobě jak Růženka, tak čtyřapůlletý Otakar. Tři měsíce nato, 13. listopadu 1877, dokončil Dvořák, v tu dobu bezdětný, partituru oratoria, které se stalo "výtryskem přeplněné duše, která hledá formu, jak sdělit svou bolest, touhu, strach, naději". Stabat mater je prvním dílem Dvořákovým z řady jeho duchovních opusů. Oratorium se dočkalo pražské premiéry až po třech letech od dokončení, poté bylo uvedeno v Budapešti a konečně i v Anglii – v roce 1883. Tam dosáhlo pronikavého úspěchu, který byl počátkem dobrých a podnětných vztahů Dvořáka s anglickým hudebním prostředím. Další provedení následovala v zámoří – ve Spojených státech amerických, v chorvatském Záhřebu, německém Mannheimu a konečně i ve Vídni. Antonín Dvořák vytvořil na text středověké sekvence nadčasové národní dílo nesmírné umělecké síly vyvěrající z autorovy neokázalé a pevné zbožnosti a víry, dílo, které je po mnoha předchůdcích, mezi nimi Františku Ignáci Tůmovi a zejména Janu Dismasi Zelenkovi, dalším českým vkladem do živého světového hudebního dědictví.