Konec masopustu varuje před smrtonosnými novotami

K listopadové premiéře se vrací divadelní kritik a publicista Ladislav Vrchovský.

Tradiční konec masopustu bývá v lidové pranostice spojen i s obcházením maškar včetně smrti po obci. Maškarám je vše dovoleno, z každého, koho potkají, si dělají legraci. Josef Topol ve své hře Konec Masopustu tento obraz významově posunuje: masopustní maškary a jejich rej zde dostávají netradiční význam: slouží vládnoucímu režimu a dokonce přemlouvají sedláka, aby dal své pole do družstva. Jinými slovy, aby netrval na tradičních hodnotách a nebránil pokroku. Hra svým obsahem varuje před novotami, které nepřinášejí prospěch, ale naopak ve svém důsledku přinášejí smrt.

Režisér Janusz Klimsza rozhodně neinscenuje prvoplánově obraz z dob kolektivizace vesnice. V jeho pojetí Topolova Konce masopustu jsou zdůrazněny osobní podíly každého jednotlivce na tragédii celku. A každá z jednajících postav nese svůj podíl viny.

Scénograf David Bazika tentokrát využil pověstnou rozlehlost hracího prostoru v Divadle Jiřího Myrona velmi umně, otevřel hloubku i výšku jeviště, ba využívá funkčně i boční trakty. Například vysoko nad hlavami jednajících postav visí jako oběšenci prázdné židle, a když se ve druhém jednání spustí dolů, aby na ně při masopustní zábavě zasedli lidé z vesnice, objeví se pomyslný strop, ozdobený fábory, ale připomínající víko rakve. Hudba Zbignieva Siwka vychází z melodiky lidové písně, obsahuje však i mnoho osamocených dlouhých hlubokých tónů, a podtrhuje varovnou výpověď inscenace. Eliška Zapletalová si v kostýmech vyhrála zejména u masopustních maškar.

David Viktora v roli sedláka Krále vytváří postavu marně se držící tradičních hodnot. V dlouhých pasážích němé účasti na všude okolo probíhajícím ději symbolicky objímá vlastní stůl ve své kuchyni a zoufale se ho drží . Výrazné postavy vytvářejí zejména Renáta Klemensová v roli osamělé bezcharakterní švadleny Věry, František Večeřa coby holič přezdívaný Smrťák a zvláště pak Petr Houska v postavách Mladíka a hybatele děje, maškary Husara. Robert Urban v roli páska či chuligána Rafaela nepatrně přehrává, naopak naprosto věrohodná ve své tragicky nešťastné lásce je Marie, dcera sedláka Krále v podání Lady Bělaškové.Výraznými postavami jsou i Jindřich, Králův syn, jak jej ztělesňuje Jan Kovář, a to v obou rovinách postavy – jako stále ještě nedospělý syn svého otce i jako maškara Smrti, Tajemník Tomáše Jirmana, Předseda Miroslava Rataje, Cihlář Vladimíra Čapky a Paní Pražka v podání Veroniky Forejtové.

Konec Masopustu v provedení ostravské činohry je velkou jevištní freskou, skutečně barvitou podívanou, a byť velice zábavnou formou, přece jen velmi vážně varuje před rezignací na poselství minulosti a pravdy obsažené v historické paměti. Janusz Klimsza spolu s Josefem Topolem opakují staletími potvrzenou zkušenost. Totiž že ne vše nové je i dobré. A že kdo nemá v sobě sílu postavit se proti falešným příslibům nadějí, nepomáhá dobru a slouží zlu. V souvislosti s dnešní realitou ostravský Konec masopustu potvrzuje nutnost neustálého opakování tohoto varovného mementa.

Režie Janusz KlimszaScéna David BazikaKostýmy Eliška ZapletalováDramaturgie Marek PivovarChoreografie Jana RyšlaváHudba Zbyhněv Siwek