Stará pohlednice z Japonska

Více o jeho novince referuje náš spolupracovník Michal Procházka.

Na festivalu v Tokiu novinka legendárního režiséra Keneta Šindó! Michal Procházka

Japonský film letos nezažívá zrovna nejlepší sezónu. Někteří renomovaní režiséři jako Hirokazu Kore-eda či Kiyushi Kurosawa mají volný rok, zatímco domácí distribuci vládnou komerční melodramata, televizní hvězdy, případně výstřední teenagerské komiksy a komedie. Nebylo tedy divu, že jednou z nejočekávanějších událostí bylo představení nového snímku Keneta Šindó. Zvlášť, když se šířily zvěsti, že půjde o velmi osobní, upřímný a nakonec poslední film režisérské legendy, kterou známe z filmů 60. let Ostrov či Onibaba. Na víc se režisér upoutaný v osmadevadesáti na vozíku už necítí.

V japonském filmu ztělesňuje Šindó režiséra v uvozovkách několika generací. V relativním mladém věku stihl projít válkou, kterou se štěstím přežil. Byl žákem Mizogučiho, v 60. letech přijal moderní filmový jazyk. Natáčel silná dramata s podobenstvím, v nichž se vrací téma obyčejného člověka stojícího bezbranně v cizí hře osudu. Jeho Onibaba z roku 1964 přibližuje historické drama dvou žen, zanechané o samotě po nuceném mužově odchodu do války. Okrádají umírající samuraje a prodávají jejich majetek na trhu, dokud se válka postupně nevkrade i do jejich vztahu. Nedůvěřivá matka se odvrátí od své snachy, která se sblíží s neznámým dezertérem. V postupující pomatenosti smyslů navlékne masku jednoho samuraje, v níž se začne „měnit v démona“.

Šindóův poslední epos nazvaný Pohlednice se vrací pro změnu do druhé světové války, jejíž japonské dědictví je v Zemi vycházejícího slunce nahlíženo stále citlivě. Na výročí konce této katastrofy dvacátého století se scházejí nacionalističtí politici u posvátného pohřebiště Jasukuni, aby vzdávali hold válečným hrdinům. Korea i Čína obvykle oficiálně protestují, neboť tu byli mimo jiné pohřbeni popravení generálové imperiální armády. Tedy papírek s jejich jménem byl japonským způsobem vhozen do posvátné svatyně.

Naproti tomu Šindóův film ukazuje jinou válku i ztělesňuje optiku, která nahlíží skutečné oběti bojů. Režisérovi vojáci jsou mladí vyjukaní kluci, kteří večer losují, kdo půjde druhý den na frontu do první linie. Jeden z nešťastníků zrovna dostal pohled od své mladé, krásné ženy, které se stýská. V očekávání jisté smrti poprosí šťastnějšího souputníka z týlu, aby jednou vyhledal jeho manželku. A řekl jí, že na svou milou před smrtí myslel.

Jenže po válce už nikdo nečeká na přeživšího posla jedné sentimentální vzpomínky. Válka mezitím všechno zničila, dávno rozložila i rodinná společenství, která se musela nějak protlouct. Bez svých živitelů zůstaly ženy a děti pro slávu císaře nechané napospas všem krutostem osudu. Autor se svěřil, že je to velmi osobní příběh, který sám žil. V jeho jednotce se ze sta vojáků zachránilo pouze šest. Dnes říká, že žádná válka by se neměla začínat, aby se nepokoušely podobné kruté loterie.